Artur Štaidl se narodil do rodiny, o které se v Česku mluvilo prakticky každý den. Jeho matkou byla populární zpěvačka Iveta Bartošová, otcem známý hudebník a skladatel Ladislav Štaidl. Už od prvních dnů života tak bylo jasné, že jeho soukromí nebude úplně obyčejné. Kamkoli se rodina vydala, pozornost veřejnosti byla téměř vždy přítomná.
Pro malého chlapce však sláva rodičů neznamenala jen výhody.
Naopak. Znamenala také život pod neustálým dohledem.
Lidé chtěli vědět, jak se Arturovi daří, jak vypadá, s kým žije a co se odehrává v jeho rodině. Jenže za fotografiemi usměvavého dítěte existoval příběh, který byl mnohem složitější. Artur totiž vyrůstal v prostředí, kde se postupně začaly objevovat vážné rodinné problémy.
Jeho rodiče se rozešli, když byl ještě malý. A zatímco Ladislav Štaidl představoval v jeho životě určitou stabilitu, situace kolem Ivety Bartošové byla stále komplikovanější.
Podle dobových informací se zpěvačka potýkala s psychickými problémy a alkoholem v kombinaci s léky. Artur tak během dětství zažíval situace, kterým by podle pozdějších popisů žádné dítě nemělo být vystaveno.
Je snadné si představit, jak rozdílně mohl jeho život vypadat očima veřejnosti a jaký byl ve skutečnosti.
Na fotografii byl syn slavné zpěvačky.
Doma byl dítětem, které potřebovalo především bezpečí.
Ladislav Štaidl se dlouho snažil respektovat představu, že dítě by mělo být v péči matky. Nakonec ale dospěl k rozhodnutí, že už nemůže jen přihlížet. Když bylo Arturovi patnáct let, převzal ho do své péče.
Pro mladého chlapce to znamenalo zásadní změnu.
Najednou měl možnost začít žít klidnějším životem. Jeho otec ho provedl dospíváním a podle dostupných informací mu poskytl potřebné zázemí v období, kdy ho čekaly další zásadní životní změny.
Jenže Artur neměl dostat možnost dospívat v klidu příliš dlouho.
V roce 2014 přišla zpráva, která jeho život znovu obrátila vzhůru nohama.
Jeho matka zemřela.
Iveta Bartošová ukončila svůj život ve věku 48 let. Pro Artura, kterému tehdy bylo pouhých sedmnáct, to byla obrovská rána.
O této tragédii se v médiích psalo celé dny.
Pro veřejnost byla smrt známé zpěvačky velkou událostí.
Pro Artura to ale byla především ztráta matky.
A právě tento rozdíl je důležitý.
Zatímco novináři řešili okolnosti tragédie a lidé diskutovali o Ivetině životě, mladý muž se musel vyrovnat s tím, že jeho matka už se nikdy nevrátí.
Později přiznal, že na její smrt raději příliš nemyslel. Byl to podle něj natolik silný emocionální zážitek, že se snažil některé věci vytěsnit a pokračovat dál.
Přesto na Ivetu nevzpomíná pouze prostřednictvím tragického konce.
Když o ní mluvil v rozhovoru, vybavoval si především obyčejné chvíle.
Vánoce.
Zdobení domu.
Společné zpívání koled.
Matku, která si doma nacvičovala písničky.
Právě tyto vzpomínky podle něj zůstaly nejživější. Dokonce přiznal, že po její smrti několik let Vánoce vůbec neslavil a teprve postupně se k nim začal vracet.
To možná vypovídá o celé jeho minulosti více než jakákoli bulvární titulní strana.
Protože za slavnou Ivetou Bartošovou si Artur stále dokázal vybavit především svou maminku.
Ženu, se kterou zpíval.
Ženu, se kterou trávil Vánoce.
Ženu, která pro něj nebyla celebritou, ale jednoduše mámou.
Jeho život se ale měl změnit ještě jednou.
O sedm let později zemřel také jeho otec Ladislav Štaidl. Ten podle dostupných informací zemřel v roce 2021 po těžkém průběhu covidu a souvisejících zdravotních komplikacích.
Artur tak během několika let přišel o oba rodiče.
Nejdříve o matku.
Potom o otce, který se v klíčovém období jeho dospívání stal jeho hlavní oporou.
Najednou už neměl ani jednoho z nich.
Pro mladého člověka je to obrovská životní změna. Artur se však rozhodl, že nechce strávit celý život pouze jako „syn Ivety Bartošové“.
Chtěl si vytvořit vlastní cestu.
A začal ji hledat různými směry.
Studoval hotelnictví, pracoval jako barman, později se věnoval dalším profesím. Založil také metalovou kapelu Behind the Mirror, která byla dokonce nominována na Českého slavíka v kategorii Hvězda internetu.
Jeho životní cesta však nebyla přímá.
Vyzkoušel různé práce.
Prodával vodní dýmky.
Pracoval jako vedoucí provozu.
Dokonce působil jako domovník.
Pro někoho by taková změna směrů mohla působit jako hledání identity.
Pro Artura to ale mohlo být také hledání života, který nebude určován slávou jeho rodičů.
Nechtěl být pouze dědicem slavného jména.
Chtěl zjistit, co vlastně dokáže sám.
A postupně se mu to podařilo.
Soukromí si přitom začal velmi pečlivě chránit. V médiích se objevoval méně než jeho rodiče a svůj osobní život si nechával především pro sebe.
Ani jeho vztah k minulosti není jednoduchý.
Část jeho života se totiž stále vrací prostřednictvím seriálu Iveta, který vznikl podle života jeho matky. Tvůrci minisérie s Arturem některé věci konzultovali a on sám později přiznal, že číst scénář bylo emocionálně náročné.
Představte si, že sledujete příběh vlastní matky na televizní obrazovce.
Miliony lidí ho mohou sledovat jako seriál.
Vy ale víte, že některé scény nejsou pouze televizním příběhem.
Jsou součástí vašeho dětství.
Vaší rodiny.
Vašich vzpomínek.
A právě proto pro něj nebylo jednoduché některé části sledovat.
Přesto dokázal říct, že člověk musí určité věci přijmout a jít dál.
Artur se tak postupně naučil oddělovat minulost od současnosti.
Nemůže změnit to, co se stalo jeho matce.
Nemůže vrátit otce.
Nemůže změnit své dětství.
Může ale rozhodovat o tom, co bude dělat nyní.
A právě v tom spočívá největší proměna jeho života.
Z dítěte, které média sledovala kvůli slavným rodičům, se stal dospělý muž, který si vybudoval vlastní život.
Podle dostupných informací se později začal věnovat také psychologii. Současně se mu podařilo vybudovat vlastní podnikatelské aktivity a finančně se osamostatnit.
Veřejnost přitom často zajímá především jeho slavný původ.
Artur však ukazuje něco jiného.
Člověk nemusí celý život zůstat vězněm svého příjmení.
Může vyrůst z bolestivého dětství.
Může přijít o své nejbližší.
Může se několikrát hledat.
A přesto si vybudovat vlastní identitu.
Jeho příběh má ale ještě jednu velmi citlivou kapitolu.
Souvisí s Josefem Rychtářem, posledním manželem Ivety Bartošové.
Mezi Arturem a Rychtářem nebyly vztahy dobré. Jedním z bolestivých sporů byla otázka urny s ostatky zpěvačky. Podle článku eXtra.cz Rychtář nechtěl urnu vydat jejímu synovi.
Pro Artura tak ani po smrti matky neskončila kapitola, kterou by nejspíš chtěl mít dávno uzavřenou.
Její jméno se stále vracelo.
Její život se znovu objevoval v médiích.
Vznikaly seriály.
Psaly se články.
Probíraly se její vztahy.
A uprostřed toho všeho byl její syn, který se přitom snažil žít vlastní život.
Možná právě proto dnes působí jeho rozhodnutí držet si odstup od médií pochopitelně.
Slavné příjmení mu pozornost zajistilo automaticky.
On sám si ji ale nikdy nevybral.
A přesto dokázal z velmi komplikovaného začátku vytvořit něco vlastního.
Nešel pouze ve stopách rodičů.
Ano, měl období, kdy se věnoval hudbě.
Jeho kapela hrála metal.
Ale později se jeho zájmy změnily.
A právě to ukazuje, že Artur nechtěl být kopií své matky ani otce.
Chtěl být Arturem.
Člověkem, který má vlastní rozhodnutí, vlastní chyby, vlastní úspěchy a vlastní budoucnost.
A možná nejdojemnější na celém příběhu je to, že přes všechno, co se stalo, dokázal na svou matku vzpomínat také s láskou.
Nejen přes její problémy.
Nejen přes její tragický konec.
Ale přes obyčejné chvíle.
Přes Vánoce.
Přes písničky.
Přes společné chvíle doma.
Právě tyto vzpomínky mu zůstaly.
A možná právě ony mu pomohly oddělit Ivetu jako matku od Ivety jako celebrity.
Až úplně na konci tak vychází najevo skutečná hloubka jeho příběhu.
Artur Štaidl přišel během svého života o oba rodiče. Matku Ivetu Bartošovou ztratil v pouhých sedmnácti letech, otce Ladislava Štaidla pak o sedm let později. Ještě předtím přitom prožil složité dětství, během kterého se jeho otec nakonec rozhodl převzít ho do své péče.
Přesto se z něj nestal člověk, který by celý život stavěl na lítosti.
Naopak.
Studoval, pracoval v různých oborech, věnoval se hudbě a postupně si vytvořil vlastní profesní cestu. Dnes si soukromí hlídá mnohem více než v dětství a snaží se, aby o jeho životě nerozhodovalo pouze jméno jeho rodičů.
A právě v tom je možná jeho největší vítězství.
Narodil se jako syn dvou obrovských jmen českého showbyznysu. Dospěl ale jako muž, který se pokusil vytvořit si vlastní příběh – navzdory tomu, že jeho vlastní začátek byl mnohem bolestivější, než jaký kdy mohly zachytit televizní kamery.
