Na první pohled se mohlo zdát, že Anička Slováčková zvládá všechno s neuvěřitelnou energií. Zpívala, vystupovala, mluvila s fanoušky a ani v těch nejtěžších chvílích se nesnažila předstírat, že je všechno jednoduché. Právě její otevřenost si získala obrovské množství lidí. Za úsměvem se ale někdy skrývalo něco, co nebylo na první pohled vidět.
V létě roku 2024 Anička prožívala období, kdy se její zdravotní stav měnil doslova ze dne na den. Sama tehdy přiznávala, že existují dny, kdy je jí výrazně hůř, a největší vyčerpání přicházelo v týdnech, kdy podstupovala chemoterapii.
Pro veřejnost přitom zůstávala mladou zpěvačkou plnou života. Jenže za scénou probíhal úplně jiný příběh.
A právě to bylo na jejích tehdejších slovech možná nejsilnější.
Anička se totiž nesnažila vytvořit dojem, že je neporazitelná. Naopak. Dokázala říct, že jí někdy docházejí síly. Že léčba má své následky. A že jsou období, kdy člověk jednoduše potřebuje zpomalit.
Přesto pokračovala dál.
Její cesta přitom nezačala diagnózou, o které veřejnost slyšela v roce 2023. Už v roce 2019 se u ní objevilo onemocnění prsu. Tehdy byla ještě velmi mladá a musela se vyrovnat s něčím, co by zásadně změnilo život snad každému člověku. Po léčbě ale přišlo období, kdy se zdálo, že je všechno za ní.
Jenže o několik let později přišla další rána.
V roce 2023 veřejně oznámila návrat nemoci, tentokrát s postižením plic. Přiznala tehdy, že cítila vztek i strach. Zároveň ale odmítla přijmout představu, že by diagnóza měla znamenat konec jejích plánů.
A právě od té chvíle začala Anička o své léčbě mluvit ještě otevřeněji.
Nechtěla, aby ji lidé litovali. Chtěla především ukázat realitu. Že i člověk, který se směje, vystupuje a plánuje budoucnost, může současně procházet velmi těžkým obdobím.
V březnu 2024 dokonce přišla zpráva, která její příznivce potěšila. Anička tehdy uvedla, že léčba zabírá a nálezy v plicích i uzlinách se zmenšily. Pro mnoho lidí to byl důvod k naději. Sama ale zároveň dobře věděla, že její cesta ještě zdaleka nekončí.
Potom přišly další týdny léčby.
Chemoterapie se stala součástí jejího života. A právě v těchto obdobích se podle jejích slov objevovaly návaly únavy. Nebylo to jen obyčejné vyčerpání po náročném pracovním dni. Některé dny byly jednoduše mnohem těžší než jiné.
Přesto se snažila žít co nejvíce normálně.
To bylo pro její fanoušky možná nejpozoruhodnější. Anička stále přemýšlela o hudbě, práci, vztazích, cestování i budoucnosti. Nechtěla, aby se její život zúžil pouze na nemocniční pokoje a léčbu.
Dokázala si dělat legraci sama ze sebe, mluvit otevřeně o věcech, které by jiní lidé možná raději skrývali, a zároveň podporovat další nemocné.
Její veřejná otevřenost měla velký význam také proto, že ukazovala jednu důležitou věc: člověk nemusí být každý den silný.
Někdy může být unavený.
Někdy může mít strach.
Někdy může mít chuť všechno na chvíli odložit.
A přesto může pokračovat.
Anička tehdy také ukazovala, jak rozdílně může člověk vnímat svůj život po vážné diagnóze. V rozhovorech se vracela k tomu, že jí vadí, když se na člověka s onkologickým onemocněním automaticky pohlíží jako na někoho, kdo už nemá před sebou žádnou budoucnost. Sama chtěla žít především přítomností a využít čas, který má.
A právě proto její slova o únavě nepůsobila jako obyčejná stížnost.
Byla spíše upřímným pohledem za oponu.
Fanoušci ji totiž často vídali především ve chvílích, kdy se usmívala. Na pódiu, před kamerou nebo na fotografiích. Jenže mezi těmito okamžiky existovaly i dny, kdy její tělo potřebovalo odpočinek.
Tehdy ještě nikdo nemohl vědět, jakým směrem se bude její příběh dál ubírat.
A právě tady se skrývá nejsilnější část celého příběhu.
Anička Slováčková nakonec svůj boj nevnímala pouze jako osobní zápas. Snažila se svou zkušenost využít také k tomu, aby upozornila na prevenci a pomáhala lidem, kteří procházejí podobnou situací. Po jejím odchodu v dubnu 2025 připomínala její odkaz také pacientská organizace Moje plíce, která ocenila její otevřenost a pomoc ostatním.
Její životní příběh tak dostal ještě hlubší význam.
V roce 2024, kdy mluvila o návalech únavy, ještě před sebou měla další kapitoly svého boje. Nikdo tehdy nemohl předvídat, jak rychle se situace později změní. Její tehdejší slova proto dnes působí ještě silněji než v okamžiku, kdy je vyslovila.
Protože za větou o únavě nebyla jen únava.
Byla v ní snaha pokračovat.
Byla v ní naděje.
A také odhodlání nenechat nemoc, aby rozhodovala o každém okamžiku jejího života.
Anička Slováčková zemřela 6. dubna 2025 ve věku 29 let. Její příběh však nezmizel společně s ní. Naopak. Zůstaly písně, rozhovory, vzpomínky a především způsob, jakým dokázala o velmi těžkých věcech mluvit otevřeně, ale bez potřeby vzbuzovat lítost.
A právě proto dnes její tehdejší přiznání o únavě působí tak bolestně.
Tehdy možná šlo jen o jednu větu během dalšího náročného období léčby.
Dnes je to připomínka mladé ženy, která i ve chvílích, kdy jí ubývaly síly, stále hledala důvod pokračovat dál.
