Richard Tesařík patří k výrazným osobnostem české hudební scény a jeho jméno si mnozí spojují především se skupinou Yo Yo Band. Za známým hudebníkem se ale skrývá také příběh rodiny, dětství a vztahu mezi dvěma bratry, který poznamenala tragická ztráta.
Když Richard Tesařík přijal pozvání do talkshow 7 pádů Honzy Dědka, dostal prostor zavzpomínat na období, které se odehrálo dávno před jeho hudební kariérou. Mluvil o rodičích, o tom, jak vyrůstal, ale také o svém mladším bratrovi Vladimírovi. A právě vzpomínky na něj měly velmi osobní nádech.
Richard letos slaví významné životní jubileum a při vyprávění se vrátil až k příběhu svých rodičů. Jejich seznámení podle jeho slov souviselo s válečnými událostmi. Jeho otec po zranění přišel o oko a později se chystal pokračovat v bojích. Matka však měla strach a oznámila mu, že je těhotná. Právě tehdy se podle Richardova vyprávění jejich životní cesta vydala jiným směrem.
„Tatínek byl drsoň,“ vzpomínal hudebník na svého otce. Přirovnal ho k orlu skalnímu a popsal jeho výrazný vzhled – jedno oko a špičatý nos. Z jeho vyprávění je přitom patrné, že jejich rodinné prostředí mělo ke klidnému a bezstarostnému dětství daleko.
Richard a jeho mladší bratr Vladimír vyrůstali v době, kdy bylo pro děti zcela běžné trávit velkou část dne venku. Hudebník to popsal velmi jednoduše: s bratrem vyrůstali „na ulici s klíčem na krku“. Rodiče tak nemuseli své děti neustále kontrolovat a oba bratři si zvykali na samostatnost už od útlého věku.
Právě Vladimír byl přitom podle Richardových vzpomínek mimořádně talentovaným sportovcem. Nebyl jen nadšeným amatérem. Měl titul mistra sportu a splnil dokonce olympijský limit. Věnoval se skoku do výšky a v žákovské kategorii držel československý rekord. Přesto se mu podařilo ve škole dostat čtyřku z tělocviku.
Důvod byl podle Richarda poněkud kuriózní. Vladimír odmítl cvičit na spartakiádě. Sportovní talent tedy rozhodně neznamenal, že by byl ochotný dělat všechno, co se od něj očekávalo. I tato drobnost ale dnes patří mezi vzpomínky, které jeho starší bratr uchovává.
Bratry od sebe dělily pouhé dva roky. Jejich vztah proto nebyl jen vztahem sourozenců. Postupně se z nich stali také hudební spolupracovníci a společně se výrazně zapsali do historie skupiny Yo Yo Band.
Hudba je spojovala po dlouhá léta. A právě proto pro Richarda nebyla ztráta Vladimíra jen bolestivým odchodem blízkého člověka. Znamenala také konec společné části života, kterou už nebylo možné vrátit.
Vladimír zemřel ve věku 55 let na následky zranění po pádu z kola. Podle dřívějších informací po nehodě ještě stačil telefonovat své ženě a bratrovi, poté upadl do kómatu a zemřel.
Richard se s touto ztrátou podle svých slov nikdy úplně nevyrovnal. Ačkoli od tragické události uplynul čas, vzpomínky na bratra z jeho života nezmizely. Naopak se vracejí v každodenních situacích, zejména při vystupování s kapelou.
Richard už dříve přiznal, že na Vladimíra vzpomíná prakticky každý den. Když Yo Yo Band hraje skladby, které spolu bratři napsali, dostává se minulost znovu velmi blízko. Některá sóla, která kdysi zpíval Vladimír, dnes zpívá Richard. Každé takové vystoupení v sobě podle jeho slov nese určitou vzpomínku.
Čas podle něj bolest postupně otupil, ale nevymazal. A právě to je možná na jeho vzpomínkách nejsilnější. Nejde pouze o vyprávění o slavném hudebníkovi a jeho kariéře. Za známým jménem se ukazuje člověk, který si stále nese vzpomínky na svého bratra a na společné chvíle z doby, kdy ještě nikdo netušil, jakým směrem se jejich životy vydají.
Když dnes Richard Tesařík mluví o svém dětství, vrací se také k době, kdy byl svět jeho rodiny úplně jiný. Otec s výraznou životní zkušeností, matka, která se během války snažila zabránit další nebezpečné cestě svého muže, dva bratři vyrůstající s klíčem na krku a později hudba, která je znovu spojila.
Z malého chlapce, který vyrůstal po boku svého sportovně nadaného bratra, se postupně stal známý muzikant. Vladimír se mezitím vydal vlastní cestou, ale nakonec se oba znovu setkali v hudbě a společně se stali tvářemi Yo Yo Bandu.
Až s odstupem let se však naplno ukazuje, jak hluboké pouto mezi nimi bylo. Richard dnes nezpívá jen písně, které kdysi společně vytvořili. V některých chvílích vlastně zpívá i za svého bratra.
Právě proto pro něj vzpomínka na Vladimíra není pouze smutnou kapitolou minulosti. Je stále součástí jeho života. Když zazní skladba, kterou spolu napsali, když přijde na řadu některé z bratrových sól, minulost se na okamžik vrací.
A možná právě v tom spočívá nejdojemnější část celého Richardova vyprávění. Přestože Vladimír odešel před lety, jeho hlas a společná práce nezmizely. Richard je dál přenáší na pódium – a pokaždé tak svému bratrovi symbolicky dává místo vedle sebe.
