Chantal Poullain dnes patří k osobnostem, které si české publikum už dávno osvojilo jako „své“. Přestože se narodila ve Francii, její život je už několik desetiletí pevně spojený s Českem. A právě její cesta sem je jedním z těch příběhů, kterým se jen těžko věří.
Když se mladá Francouzka rozhodla opustit západní Evropu a vydat se za mužem do tehdejšího Československa, rozhodně nemohla vědět, kam ji toto rozhodnutí zavede.
Mohla zůstat ve Francii.
Mohla pokračovat ve studiu a budovat kariéru někde na Západě.
Mohla mít úplně jiný život.
Jenže potkala Bolka Polívku.
A všechno se změnilo.
Chantal Poullain se narodila 17. srpna 1956 v Marseille. Studovala divadelní akademii v Ženevě a později také v Anglii. Na konci 70. let se na divadelním festivalu v Ženevě setkala s českým hercem a mimem Bolkem Polívkou. Podle jejích vlastních vzpomínek šlo o lásku na první pohled.
A právě kvůli této lásce udělala krok, který změnil celý její osud.
Odešla s ním do tehdejšího Československa.
Pro mladou Francouzku to znamenalo vstup do úplně jiného světa. Západní Evropa a Československo za železnou oponou byly dvě velmi odlišné reality. Přesto se Chantal rozhodla, že právě tady chce žít.
Nečekala na pohodlí.
Nečekala na jistotu.
Šla za člověkem, kterého milovala.
A postupně si v nové zemi vybudovala vlastní místo.
S Bolkem Polívkou začala vystupovat v Divadle na provázku. Společně vytvořili několik inscenací, přičemž právě Šašek a královna z roku 1983 se stala legendární. Následovaly také projekty Terapie a Seance.
Jejich spolupráce nebyla jen pracovní.
Byli manželé.
V roce 1987 se vzali a o dva roky později se jim narodil syn Vladimír.
Právě on se později vydal ve stopách svých rodičů a stal se hercem. Dnes je sám známou tváří českého filmu, televize i divadla.
Jenže pohádkový příběh o francouzské dívce, která se zamilovala do českého umělce, neměl pokračovat navždy.
Manželství Chantal a Bolka Polívky trvalo patnáct let.
V roce 2002 skončilo rozvodem.
Mohlo by se zdát, že po rozchodu přijde konec vztahu a každý půjde vlastní cestou.
U nich se ale stalo něco jiného.
Chantal svého bývalého manžela ze svého života nevymazala.
Naopak.
I po letech o něm mluví s velkým respektem.
V rozhovoru pro CNN Prima NEWS například označila Polívku za inteligentního a vzdělaného člověka, který miluje poezii a je pro ni inspirativní osobností. Přiznala také, že má doma mnoho fotografií, které jí ho připomínají.
Ještě zajímavější je ale její pohled na vlastní rozhodnutí.
Chantal nikdy netvrdila, že kvůli Bolkovi něco obětovala.
Naopak.
Zpětně říká, že svého rozhodnutí nelituje.
A to přesto, že život, který si s ním vybudovala, rozhodně nebyl jednoduchý.
Možná právě v tom spočívá její síla.
Neohlíží se na minulost s pocitem, že udělala chybu.
Dívá se na ni jako na cestu, která jí přinesla zkušenosti, kariéru, syna a desítky let života v zemi, která se nakonec stala jejím domovem.
A dnes?
V sedmdesáti letech stále působí jako žena, která se odmítá smířit s představou, že určitý věk znamená konec energie.
Chantal je známá svou výraznou osobností, francouzským šarmem a nezaměnitelným stylem. Nemá potřebu oblékat se podle každého trendu. Často dává přednost košilím, kalhotám, džínům nebo smokingům a právě jednoduchost dokáže proměnit ve velmi osobitý vzhled.
Její temperament je ale ještě výraznější než její elegance.
Miluje rychlá auta a v mládí se dokonce věnovala závodění. Dodnes o sobě mluví jako o vášnivé řidičce a její syn Vladimír si z jejího stylu jízdy občas dělá legraci.
A právě Vladimír je dnes jednou z nejdůležitějších osob v jejím životě.
Jejich vztah je velmi blízký.
Vladimír přitom zdědil po rodičích nejen herecké nadání, ale podle vlastních slov také některé charakterové vlastnosti. V rozhovoru o svém otci přiznal, že je až překvapivé, kolik věcí mají společných – například lásku k životu a úctu k přátelům.
A rodina se v poslední době rozrostla o další důležitou roli.
Chantal se stala babičkou.
Její syn Vladimír s partnerkou Magdou očekávali své první dítě a Chantal se na novou životní etapu těšila.
Pro ženu, která za svůj život prošla několika zásadními životními změnami, je to další kapitola.
Ale právě v jejím příběhu se objevuje ještě jedna věc, o které se nedá mlčet.
Chantal Poullain totiž během života čelila také velmi vážným zdravotním problémům.
A nebylo to jednou.
Poprvé jí byla rakovina diagnostikována už ve věku něco málo přes dvacet let, kdy ještě žila ve Francii. Jednalo se o rakovinu děložního čípku a musela podstoupit operaci.
O mnoho let později přišla další těžká zpráva.
V roce 2010 bojovala s rakovinou prsu. Opět podstoupila operaci a léčbu.
A potom přišla další rána.
Na přelomu let 2025 a 2026 lékaři objevili nádor na plicích. Chantal však ani tentokrát nezvolila rezignaci. Lékařům podle svých slov řekla, aby ji operovali a nádor odstranili. Nakonec podle jejího vyjádření vše dopadlo dobře.
Tři vážné zdravotní zkoušky.
Tři období, kdy mohla člověka přemoci nejistota.
Chantal ale pokaždé pokračovala dál.
A právě proto její 70. narozeniny nepůsobí jen jako oslava dalšího čísla.
Jsou spíše připomínkou celé cesty.
Francouzské Marseille.
Ženevy.
Osudového setkání s Bolkem Polívkou.
Československa.
Divadla.
Manželství.
Rozvodu.
Mateřství.
Charity.
Nemoci.
A návratů na scénu.
Velkou část svého života přitom věnovala také pomoci druhým.
V roce 1993 založila nadaci Archa Chantal, která se zaměřuje na humanizaci prostředí dětských zdravotnických zařízení.
Ani po sedmdesátce tak neztrácí chuť něco dělat.
Její životní filozofie je v mnoha ohledech jednoduchá.
Věřit intuici.
Naslouchat srdci.
Ale zároveň se nevzdávat, když přijde problém.
A právě to je možná nejpřekvapivější část jejího příběhu.
Žena, která kdysi opustila západní svět kvůli lásce, dnes už dávno není pouze „bývalou manželkou Bolka Polívky“.
Vybudovala si vlastní kariéru.
Vytvořila vlastní hereckou identitu.
Založila nadaci.
Prošla těžkými zdravotními zkouškami.
Vychovala syna, který se stal úspěšným hercem.
A nyní vstupuje do další kapitoly jako babička.
Její život přitom mohl vypadat úplně jinak.
Kdyby tehdy v Ženevě nepotkala Bolka Polívku, možná by nikdy neopustila Francii.
Možná by dnes byla známou herečkou někde úplně jinde.
Možná by nikdy nepoznala české divadlo.
Možná by nikdy neměla Vladimíra.
A možná by se její jméno nikdy nestalo tak pevnou součástí české kulturní scény.
Jenže osud rozhodl jinak.
Až na samém konci proto vychází najevo největší paradox jejího příběhu.
Chantal Poullain se kdysi vzdala života, který měla ve Francii, a odešla za Bolkem Polívkou do tehdejšího Československa. Jejich manželství sice po patnácti letech skončilo, ale ona dnes říká, že svého rozhodnutí nikdy nelituje. Právě díky této lásce totiž získala nejen dlouhou hereckou kariéru v Česku, ale především syna Vladimíra.
A možná právě proto se na svou minulost nedívá jako na sérii ztrát.
Dívá se na ni jako na život.
Na život, který nebyl vždy jednoduchý.
Ale byl její.
A když dnes Chantal Poullain slaví sedmdesáté narozeniny, může se ohlédnout za cestou, kterou by si jen málokdo dokázal naplánovat.
Francouzka, která se zamilovala do českého umělce.
Herečka, která si vybudovala vlastní jméno.
Matka.
Babička.
Žena, která třikrát čelila vážné nemoci.
A osobnost, která ani po sedmdesátce neztrácí chuť žít naplno.
Právě proto její příběh není především o věku.
Je o odvaze udělat rozhodnutí, jehož důsledky neznáme.
O schopnosti přijmout minulost.
A především o tom, že někdy největší životní změna začne jediným setkáním, které se v danou chvíli může zdát jako náhoda.
