Yvetta Simonová patří k ženám, jejichž jméno je neodmyslitelně spojeno se zlatou érou české populární hudby. Její hlas provázel několik generací posluchačů a některé její písně nezmizely ani po desetiletích. Když proto letos oslavila své 97. narozeniny, nešlo jen o další narozeninovou oslavu.
Byla to pocta ženě, která se stala živou součástí české hudební historie.
Simonová své významné jubileum oslavila 4. listopadu přímo v domově seniorů na pražských Hájích, kde v posledních letech žije. A přestože by člověk mohl očekávat spíše klidné setkání v komorním kruhu, realita byla úplně jiná. Připravila se velká oslava, na kterou dorazila řada známých osobností české kultury.
Celý program moderoval Aleš Cibulka a postupně se na místě objevili například Monika Absolonová, Leona Machálková, Uršula Kluková, Karel Vágner, Eva Hrušková, Jan Přeučil, Jana Chládková, Vladimír Hron nebo Milan Drobný.
Bylo to setkání několika generací.
A hlavní hvězda večera přitom nebyla někde v publiku.
Seděla přímo uprostřed všeho dění.
Yvetta Simonová.
Ve svých 97 letech.
Člověk by možná čekal, že tak vysoký věk už zpěvačce nedovolí vrátit se na chvíli do světa, který byl po většinu jejího života její přirozeností.
Jenže právě tady přišlo první velké překvapení.
Simonová si totiž sama zazpívala.
A dokonce bez předchozí přípravy.
Přítomní podle autora článku jen těžko věřili, jak svěže a s jakou chutí dokázala zpívat. Její hlas a jistota údajně všechny překvapily.
Na okamžik tak věk přestal hrát roli.
Nebyla to 97letá seniorka.
Byla to znovu Yvetta Simonová, dáma české populární hudby.
Žena, která strávila desítky let na pódiích a jejíž hlas si posluchači pamatují dodnes.
A sama oslavenkyně si samozřejmě nenechala ujít ani svůj typický humor.
Když jí kolegové přáli a děkovali za všechna léta, která strávila v hudebním světě, reagovala s nadsázkou. Po poděkování dokonce pronesla, že příště už „otravovat nebude“. Její slova vyvolala bouřlivý potlesk.
Právě tento moment možná vystihl její osobnost nejlépe.
Věk jí sice přinesl určitá omezení, ale humor jí podle všeho stále nechybí.
Stejně jako chuť být mezi lidmi.
A především – chuť zpívat.
Oslava měla podobu skutečného malého gala. Na pódiu se střídali kolegové a přátelé, kteří jí přišli vzdát hold. Monika Absolonová například zazpívala píseň Marty Kubišové S nebývalou ochotou. Jan Přeučil s Evou Hruškovou přidali osobní gratulaci a herec svou poklonu doprovodil i gestem, při kterém smekl klobouk.
Pak přišla chvíle, která musela být pro samotnou Simonovou mimořádně emotivní.
Leona Machálková zazpívala semaforský hit Pro Kiki a následně se k Janu Smigmátorovi a samotné oslavenkyni připojila při písni Sladké hlouposti.
Právě tato skladba má v životě Yvetty Simonové zvláštní místo.
Původně ji v roce 1967 nazpívala společně s Milanem Chladilem.
Od té doby uplynula desetiletí.
A přesto ji ve svých 97 letech dokázala zazpívat znovu.
Bez zkoušky.
Spontánně.
A přitom s noblesou, která k ní podle všeho patří odjakživa.
Když člověk slyší podobný příběh, snadno si uvědomí, jak dlouhou cestu vlastně Yvetta Simonová urazila.
V jejím repertoáru jsou desítky písní, z nichž mnohé se staly skutečnými klasikami. Patří mezi ně například Co s načatým večerem, Butterfly, Děti z Pirea, Já jsem zamilovaná, My dva a čas, Zhasněte lampiony nebo právě O nás dvou.
Její písně nezůstaly uzamčené v minulosti.
Dodnes znějí v rozhlase.
Její alba se stále prodávají.
A její hlas je pro mnoho lidí spojený s obdobím, kdy česká populární hudba získávala podobu, kterou si posluchači dodnes pamatují.
Jenže narozeniny nebyly pouze o nostalgii.
Byly také o přítomném okamžiku.
O tom, že Yvetta Simonová stále dokáže stát mezi lidmi, smát se, vzpomínat a zpívat.
A právě proto měl celý večer velmi zvláštní atmosféru.
Jedna generace přicházela vzdát hold generaci předchozí.
Zpěváci a herci, kteří sami vybudovali vlastní kariéry, tentokrát nestáli ve středu pozornosti.
Středem večera byla žena, která jejich profesní svět pomáhala vytvářet.
Uršula Kluková například zavzpomínala na společné zážitky z minulosti. Připomněla jednu dávnou cestu na divadelní zájezd, na kterou se s Yvettou vydaly dokonce v papučích. Jako symbolický dárek předala oslavenkyni plyšovou medvědici.
Karel Vágner zase zavzpomínal na hudební léta Yvetty Simonové a přidal známý semaforský hit Pramínek vlasů.
Na konci se připojili také Milan Drobný a Vladimír Hron.
Celý program trval přibližně hodinu a půl.
Smích se střídal s hudbou.
Vzpomínky s písněmi.
A nostalgie s okamžiky, které byly překvapivě živé.
Nebyla to oslava minulosti.
Byla to oslava člověka, který je stále tady.
A možná právě to bylo na celém setkání nejkrásnější.
Yvetta Simonová totiž není jen jméno ze starých gramofonových desek.
Je stále přítomnou osobností.
A její 97. narozeniny to připomněly velmi výrazně.
V posledních letech se přitom její život pochopitelně změnil. Už nežije ve vlastním bytě jako dříve a potřebuje větší podporu v každodenním životě. Přestěhování do domova seniorů proto představovalo významnou životní změnu.
Jenže narozeninová oslava ukázala, že změna prostředí neznamená konec osobnosti.
Naopak.
Simonová si dokázala vytvořit nový prostor, ve kterém stále může být sama sebou.
A když k ní přijdou lidé, kteří ji znají desítky let, dokáže se vrátit do atmosféry, kterou milovala celý život.
Stačí mikrofon.
Píseň.
A několik známých tváří.
V tu chvíli se rozdíl mezi 27 a 97 lety může na okamžik úplně vytratit.
Zůstane jen hudba.
A vzpomínka.
Možná právě proto byla její oslava tak silná.
Protože ukázala, že některé věci čas opravdu nedokáže vzít.
Může změnit člověku život.
Může zpomalit jeho krok.
Může způsobit, že potřebuje pomoc druhých.
Ale nemusí mu vzít humor.
Nemusí mu vzít vzpomínky.
A už vůbec nemusí vzít lásku k hudbě.
U Yvetty Simonové je to vidět možná více než u kohokoli jiného.
Když se rozezněla Sladké hlouposti, nebyla to jen další píseň v programu.
Byl to návrat do roku 1967.
Návrat k Milanu Chladilovi.
Návrat k době, kdy byla její kariéra na vrcholu.
A zároveň připomínka toho, jak neuvěřitelně dlouhý její hudební příběh je.
Od prvních vystoupení až po 97. narozeniny.
Od mladé zpěvačky po legendu.
A stále s mikrofonem v ruce.
Právě tento moment byl možná největším dárkem, který si mohla k narozeninám přát.
Ne květiny.
Ne drahý dárek.
Ale možnost ještě jednou zazpívat lidem, kteří ji mají rádi.
A právě na konci celé oslavy přišlo to, co všechny přítomné nejvíce překvapilo.
Yvetta Simonová, která 4. listopadu oslavila 97 let, se během narozeninového programu sama zapojila do zpívání a bez zkoušky si zazpívala legendární duet Sladké hlouposti společně s Leonou Machálkovou a Janem Smigmátorem. Přítomní byli překvapeni její svěžestí, jistotou a chutí zpívat.
A tak se z obyčejných narozenin stala pocta celé jedné hudební éře.
Yvetta Simonová na nich totiž nepůsobila jako žena, která pouze vzpomíná na svou minulost.
Působila jako dáma, která si stále dokáže užít přítomnost.
A možná právě proto se její 97. narozeniny zapsaly do paměti přítomných tak silně.
Protože legenda české populární hudby znovu ukázala, že některé hlasy věkem jednoduše nezmizí.
Посмотреть эту публикацию в Instagram
