Když se narodíte slavným rodičům, může to zvenčí vypadat jako pohádkový život. Slavné příjmení, peníze, společenské kontakty a možnost vyrůstat v prostředí, do kterého se většina lidí nikdy nedostane. Jenže pro dítě může mít takový život také úplně jinou stránku. Stránku, kterou veřejnost nevidí.
Artur Štaidl, jediný syn zpěvačky Ivety Bartošové a hudebníka Ladislava Štaidla, poznal tuto druhou tvář slávy už jako malý chlapec. Zatímco jeho matku obdivovaly tisíce fanoušků a média sledovala prakticky každý její krok, Artur si musel postupně zvykat na skutečnost, že jeho rodina přitahuje pozornost všude, kam přijde.
Dnes je z něj dospělý muž, který si své soukromí pečlivě hlídá. Když ale před časem promluvil o svém dětství, ukázalo se, že slavné příjmení pro něj rozhodně nebylo pouze výhodou. Naopak. Přineslo mu situace, na které by většina dětí pravděpodobně nikdy nechtěla vzpomínat.
Artur vyrůstal v době, kdy byla Iveta Bartošová jednou z nejznámějších českých zpěvaček. Její život byl neustále předmětem zájmu médií. Každý vztah, každý problém, každé veřejné vystoupení mohly skončit na titulních stranách.
A přestože se samotný Artur o pozornost nikdy nehlásil, automaticky se stal její součástí.
Stačilo být jejím synem.
Dětství tak pro něj nebylo úplně obyčejné. Ve škole se totiž slavné jméno nedalo jednoduše odložit u dveří. Zatímco ostatní děti mohly přijít do třídy a být jednoduše samy sebou, Artur si s sebou nosil příběh své rodiny.
A jeho spolužáci to dobře věděli.
Média přitom o Ivetě Bartošové psala prakticky nepřetržitě. Někdy šlo o její kariéru, jindy o osobní život. Právě články, které vznikaly kolem jeho matky, se dostávaly až do školního prostředí.
Artur později přiznal, že to pro něj bylo velmi náročné.
Nešlo pouze o zvědavé otázky. Často se podle jeho slov setkával s tím, že mu spolužáci dávali před obličej novinové články. Najednou tak musel čelit informacím o své vlastní rodině způsobem, který nemohl ovlivnit.
Pro dospělého člověka může být mediální zájem nepříjemný. Pro dítě je ale situace úplně jiná. Dítě si neumí vytvořit odstup od toho, co o něm nebo jeho rodičích píší noviny. A už vůbec nemůže rozhodovat o tom, co se dostane na titulní stránky.
Artur proto podle svých slov neměl příliš mnoho přátel. Časem si sice na neustálou pozornost zvykl, ale to neznamená, že pro něj byla jednoduchá.
Jeho život měl navíc ještě jednu komplikaci. Lidé ho často nevnímali jen jako Artura. Byl především synem Ivety Bartošové a Ladislava Štaidla.
To je nálepka, které se člověk zbavuje jen velmi těžko.
Jeho rodiče byli výraznými osobnostmi české hudební scény. Matka patřila mezi největší popové hvězdy své generace, otec byl významný hudebník a skladatel. Artur tak vyrůstal v prostředí, kde se sláva stala součástí každodenního života.
Přesto si zvolil vlastní cestu.
Možná právě proto, že od dětství viděl, co může veřejná pozornost způsobit, se později rozhodl žít mnohem nenápadněji.
Artur totiž nikdy nepůsobil jako člověk, který by chtěl využívat slavné příjmení k pohodlnému životu. Naopak si začal vydělávat sám. Pracoval například jako barman a věnoval se také prodeji vodních dýmek. Později se pohyboval v oblasti marketingu a začal se zajímat také o psychologii.
To všechno ukazuje úplně jiný obraz člověka, než jaký by mohl veřejnosti napovídat jeho původ.
Artur mohl zůstat ve světě showbyznysu. Mohl využít známé jméno, kontakty svých rodičů a pozornost médií. Místo toho se snažil najít vlastní identitu.
Jenže minulost se úplně vymazat nedala.
Když dospíval, musel se vyrovnávat nejen s pozorností kvůli slavným rodičům, ale také s velmi bolestivými událostmi, které jeho rodinu postupně zasáhly. V roce 2021 zemřel jeho otec Ladislav Štaidl. Už několik let předtím přitom Artur přišel o matku.
Její odchod v roce 2014 pro něj znamenal obrovský zásah. Artur byl tehdy stále velmi mladý.
Najednou zůstal bez člověka, který pro něj představoval jednu z nejdůležitějších osob v životě.
Veřejnost přitom znala především příběh slavné zpěvačky. Artur však musel prožívat úplně jiný příběh – příběh syna, který přišel o maminku.
A právě to může vysvětlovat, proč se později tolik snažil chránit své soukromí.
Nechtěl být pouze „synem Ivety Bartošové“.
Chtěl být Arturem.
Člověkem, který má vlastní práci, vlastní názory, vlastní vztahy a vlastní život. I jeho partnerské vztahy proto zůstávaly většinou mimo hlavní pozornost médií. Když se ho novináři ptali na soukromí, dával najevo, že není člověkem, který by potřeboval svůj osobní život vystavovat veřejnosti.
Jeho přístup je možná pochopitelný právě vzhledem k tomu, co zažil jako dítě.
Člověk, který vyrůstá pod neustálým dohledem médií, může později zatoužit po pravém opaku. Po obyčejnosti. Po možnosti jít po ulici a nebýt poznáván. Po životě, ve kterém nemusí nikomu vysvětlovat svou rodinu.
Artur se tak postupně vydal vlastní cestou.
A možná právě jeho dětství mu ukázalo, že slavné jméno není vždycky výhra.
Na fotografiích mohl být synem slavné zpěvačky. Pro spolužáky ale byl jednoduše klukem, kterému bylo možné připomenout každý nový článek o jeho matce. Každý titul, každou fotografii, každý problém, který se objevil v novinách.
A teprve po letech dokázal otevřeně popsat, jaké to bylo.
Nešlo přitom o jedinou nepříjemnou situaci. Podle jeho vlastních slov se bulvár stal součástí jeho života natolik, že se podepsal i na jeho školních letech. Přiznal, že pro něj bylo těžké mít celý život média „za zadkem“ a že právě kvůli tomu neměl ani mnoho přátel.
Dnes už ale není tím malým chlapcem, který se snažil uniknout pozornosti.
Je dospělým mužem, který si vytvořil vlastní život a snaží se rozhodovat sám za sebe.
A právě tady se ukazuje největší překvapení jeho příběhu.
Artur Štaidl totiž nikdy netoužil stát se kopií svých slavných rodičů. Přestože mohl těžit z jejich jména, zvolil si vlastní cestu a začal si budovat život mimo svět, který jeho rodinu tolik let sledoval.
Jeho největší přiznání přitom nebylo o penězích, slávě ani slavných rodičích. Bylo o tom, jaké je vyrůstat jako dítě člověka, o kterém se neustále píše.
Novinové články před obličejem, posměšky spolužáků, málo přátel a pocit, že vlastní rodinný život není nikdy úplně soukromý – právě to podle Artura patřilo k jeho dětství.
A možná právě proto dnes tolik chrání své soukromí.
Protože když celý život sledujete, jak veřejnost rozebírá život vašich rodičů, jednoho dne zatoužíte po něčem, co pro jiné lidi bývá samozřejmostí:
mít konečně život, který patří jen vám.
