Helena Růžičková byla ženou, kterou si české publikum nedokázalo splést s nikým jiným. Její hlas, výraz, smích i způsob, jakým dokázala zahrát zdánlivě obyčejnou ženu, se zapsaly do paměti několika generací. Proslavila se jako Heduš v trilogii o rodině Homolkových a později jako nezapomenutelná Škopková ve filmech Slunce, seno…
Za kamerou však stál člověk, jehož život byl mnohem složitější, než jak působil na televizních obrazovkách. Helena dokázala rozesmát miliony diváků, ale v posledních letech svého života procházela obdobím, které by bylo pro většinu lidí nesmírně těžké.
Její zdravotní problémy začaly několik let před smrtí. Zpočátku přitom vůbec nebylo jasné, že se před ní otevírá jeden z největších životních bojů. Lékaři nejprve řešili potíže v oblasti břicha a podle vzpomínek režiséra Zdeňka Trošky situace zpočátku nepůsobila jednoznačně. Mohlo jít například o kýlu nebo cystu. Teprve následná vyšetření ukázala, že je situace mnohem vážnější.
Helena se však rozhodla bojovat.
A bojovala způsobem, který odpovídal její povaze. Ani ve chvílích, kdy už nemoc zasahovala do jejího každodenního života, neztrácela chuť žít. Léčba byla náročná a podle pozdějších vzpomínek absolvovala desítky chemoterapií. Přesto se po určité době začaly objevovat nadějné zprávy.
Nemoc ustupovala.
Právě tehdy začala Helena znovu přemýšlet o budoucnosti. Lidé v jejím okolí si všímali, že se její stav zlepšuje, a dokonce i lékaři měli důvod k optimismu. Zdeněk Troška později vzpomínal, že z původně velmi vážné situace zůstal pouze jeden zapouzdřený nádor, který se několik měsíců prakticky neměnil. Lékaři ho plánovali odstranit operativně, až bude vhodný okamžik.
Vypadalo to tedy, že Helena dostává další šanci.
A právě v tomto období se její příběh začal ubírat směrem, který už tehdy nikdo nedokázal předvídat.
Herečka totiž ani během nemoci nepřestala pracovat. Její energie byla pozoruhodná. Dokázala se vracet před kameru a pokračovat v tom, co milovala. Dokonce natočila svou poslední filmovou roli ve snímku Kameňák 2. Její zdravotní stav byl přitom natolik vážný, že režisér později vzpomínal, jak těžké pro ni natáčení bylo.
Helena ale nechtěla přestat.
Podle vzpomínek lidí, kteří ji znali, měla stále plány. Nechtěla se vzdát běžného života a odmítala přijmout myšlenku, že její cesta už pomalu končí. Doktorka Ivana Pavlíková později vzpomínala, že Helena věděla, že jednou musí zemřít, ale zároveň říkala, že se jí ještě nechce. Chtěla bojovat o každý další den.
Právě tato věta možná nejlépe vystihuje poslední období jejího života.
Nebyla připravena odejít.
A přesto se její zdravotní stav postupně zhoršoval.
Poslední týdny trávila převážně v plzeňské nemocnici. Ani tam se však její povaha nezměnila. Zůstávala výraznou osobností, která si dokázala zachovat svůj humor a temperament. Lidé kolem ní si dodnes vybavují různé příhody z nemocnice, které ukazují, že ani těžká situace ji nedokázala úplně připravit o její osobitost.
V nemocnici dokonce vznikaly situace, které by u jiného pacienta působily téměř neuvěřitelně. Helena byla známá svou zálibou v kouření a podle vzpomínek jejího blízkého Václava Glazara jednou dokonce usnula s cigaretou v ruce a její lůžko začalo hořet.
Pro její okolí to samozřejmě nebyla jednoduchá situace.
Přesto Helena stále dokázala myslet také na život mimo nemocnici. Objevily se například informace o jejích svatebních plánech s dlouholetým přítelem Václavem Glazarem. V posledních měsících života tak vedle zdravotních starostí řešila také věci, které souvisely s budoucností a osobními vztahy.
To všechno vytváří obraz ženy, která se odmítala smířit s tím, že její životní příběh se blíží ke konci.
Veřejnost přitom dlouho předpokládala, že pokud Helena zemře, bude příčinou právě její dlouholetý boj s rakovinou. Bylo by to logické. Nemoc ji provázela roky, podstoupila náročnou léčbu a její zdravotní stav byl v poslední fázi velmi vážný.
Jenže právě zde čeká největší překvapení.
Přestože rakovina její organismus výrazně oslabila a její zdravotní problémy byly s nemocí úzce spojeny, podle vzpomínky Zdeňka Trošky nebyla bezprostřední příčinou jejího úmrtí samotná rakovina.
Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004 v plzeňské nemocnici. Bylo jí 67 let.
Až později se začalo otevřeně mluvit o tom, co se v posledních dnech jejího života skutečně stalo.
Zdeněk Troška uvedl, že Helena nakonec podlehla selhání ledvin. Rakovina tedy sehrála v celém příběhu zásadní roli, protože její organismus dlouhodobě zatěžovala a oslabovala, ale podle jeho svědectví nebyla samotným bezprostředním důvodem smrti.
Tento detail změnil pohled na poslední kapitolu života slavné herečky.
Člověk, který si ji pamatoval pouze jako Škopkovou plnou energie a humoru, si možná nedokázal představit, jak tvrdý boj se odehrával v zákulisí. Helena však i v posledních letech pokračovala v práci, snažila se žít naplno a odmítala se vzdát naděje.
Její poslední film se do kin dostal až po její smrti. Premiéra Kameňáku 2 se uskutečnila 21. ledna 2004, tedy jen několik týdnů po jejím odchodu. Helena se jí už nedožila.
Pro její kolegy a přátele tak zůstala vzpomínka na ženu, která dokázala být současně neuvěřitelně silná i zranitelná.
A právě proto její příběh dodnes působí tak silně.
Nejde pouze o slavnou herečku, která zemřela po dlouhé nemoci. Jde o příběh člověka, který se ještě krátce před koncem snažil věřit, že může pokračovat. O ženy, která měla za sebou desítky náročných léčeb, přesto plánovala další dny, práci i osobní život.
A když se dnes mluví o jejím posledním období, největší pozornost stále přitahuje jeden detail.
Helena Růžičková podle svědectví Zdeňka Trošky rakovinu do určité míry překonala. Před smrtí jí měl zůstat jediný zapouzdřený nádor, který se několik měsíců neměnil. Lékaři dokonce plánovali jeho odstranění. Jenže k operaci už nedošlo. Dne 4. ledna 2004 její život ukončilo selhání ledvin.
Právě tato skutečnost zůstává jedním z nejméně známých detailů příběhu Heleny Růžičkové.
Herečka, která celý život rozdávala divákům smích, tak odešla ve chvíli, kdy její okolí stále doufalo v další zázrak. A možná právě proto na ni české publikum nezapomnělo ani po více než dvou desetiletích.
