Obyčejný výběr peněz z bankomatu je pro většinu lidí otázkou několika desítek vteřin. Přijdete, zasunete kartu, zadáte PIN, vezmete hotovost a odcházíte. Pro člověka na invalidním vozíku ale může stejná situace znamenat několik minut náročného snažení, nepohodlí a nejistoty. Herec Jan Potměšil to poznal na vlastní kůži.
V lednu 2014 ho fotografové Blesku zachytili u Podolské vodárny v Praze. Na první pohled šlo o úplně obyčejnou situaci. Potměšil přijel ke vchodu, zastavil se u bankomatu a potřeboval si vybrat peníze. Jenže právě tady se ukázalo, že některé věci, které zdravý člověk vůbec neřeší, mohou být pro vozíčkáře překážkou.
Bankomat byl příliš vysoko.
Jan Potměšil se musel ze svého vozíku natáhnout, aby vůbec dosáhl na potřebná tlačítka. Celý proces trval několik minut. Z fotografie bylo patrné, že to rozhodně nebyla pohodlná záležitost. Nakonec se mu podařilo výběr dokončit, ale cesta k cíli byla mnohem složitější, než by člověk u tak běžného úkonu čekal.
A právě v tom spočíval celý problém.
Pro někoho je bankomat samozřejmostí. Pro člověka na vozíku však záleží na jeho výšce, prostoru před přístrojem, přístupu k obrazovce i na tom, zda se k němu vůbec dá pohodlně přijet. Pokud je některý z těchto prvků špatně řešený, obyčejné vybrání hotovosti se může proměnit v nepříjemnou překážku.
Potměšil přitom podobné situace nezažíval poprvé. V rozhovoru pro Blesk tehdy upozornil, že některé bankomaty nejsou pro lidi na vozíku vhodně uzpůsobené. Dokonce popsal zkušenost s přístrojem, ke kterému by podle jeho slov nedosáhl ani zdravý člověk.
Herec už proto podle svých slov znal v Praze bankomaty, které mu vyhovovaly, a dokázal si mezi nimi vybírat. Jenže takové řešení zároveň ukazuje, jak moc se může každodenní život člověka změnit, když veřejný prostor nepočítá se všemi.
A právě Jan Potměšil měl k tématu bezbariérovosti co říct.
Jeho život se totiž zásadně změnil už v roce 1989. Tehdy, ve svých třiadvaceti letech, utrpěl při vážné automobilové nehodě zranění, po kterém zůstal upoután na invalidní vozík. Lékaři mu podle pozdějších vzpomínek dávali jen velmi malou šanci na přežití. Přesto se dokázal vrátit k životu i ke své herecké profesi.
Na filmové obrazovce si ho diváci oblíbili například díky filmům Bony a klid nebo O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jeho kariéra ale neskončila ani po těžké nehodě. Naopak se postupně znovu zapojil do hereckého života a snažil se žít naplno.
Právě proto mohl problém s bankomatem působit jako maličkost. Jenže když se podobné „maličkosti“ opakují každý den, přestávají být maličkostmi.
Česká spořitelna tehdy na situaci reagovala tím, že uvedla, že se bezbariérovosti svých poboček a bankomatů dlouhodobě věnuje. Spolupracovala přitom s Pražskou organizací vozíčkářů, která pomáhala mapovat přístupnost jednotlivých míst. Podle vyjádření banky bylo možné v případě nemožnosti obsluhovat bankomat také vybrat hotovost zdarma na pobočce.
Jenže co vlastně znamená „bezbariérový bankomat“?
Nejde pouze o to, aby před ním nebyl schod.
Důležitá je především správná výška samotného přístroje a dostatečný prostor pro manipulaci s vozíkem. Odborníci tehdy upozorňovali, že spodní hrana bankomatu by měla být přibližně ve výšce 75 až 80 centimetrů a pod přístrojem by měl být prostor, který umožní vozíčkáři přijet dostatečně blízko. Problém může představovat také obrazovka. Její sklon bývá navržen především pro stojícího člověka, zatímco člověku sedícímu na vozíku může vadit odraz světla.
A tím to nekončí.
Bankomat může být sice technicky nízko, ale pokud k němu vede schod, je prakticky nepoužitelný. Stejný problém může nastat v případě, že se nachází například ve vestibulu metra, do kterého se člověk na vozíku vůbec nemůže pohodlně dostat.
Příběh Jana Potměšila tak ve skutečnosti nebyl jen o jednom bankomatu v Praze.
Byl o něčem mnohem širším.
O tom, jak snadno může být veřejný prostor vytvořen podle potřeb většiny a jak těžké pak může být pro ostatní vykonat něco naprosto běžného. Vybrat peníze. Dostat se do budovy. Nastoupit do dopravy. Otevřít dveře. Některé překážky přitom člověk bez podobné zkušenosti vůbec nevnímá.
Potměšil se však nesnažil svůj život postavit pouze na tom, co mu jeho handicap znemožňuje. V pozdějším rozhovoru dokonce mluvil o tom, že svůj vozík nevnímá pouze jako trest a že je vděčný za možnost dál žít a pracovat.
Možná právě proto je příběh z bankomatu tak silný.
Na fotografiích není zachycena velká dramatická událost. Není tam nemocniční pokoj ani filmová scéna. Je tam člověk, který si potřebuje vybrat vlastní peníze. A přesto musí vynaložit výrazně větší úsilí než většina lidí.
Nejzajímavější na celé události přitom přišlo až ve chvíli, kdy se ukázalo, že Potměšil už měl v Praze vytipovaná místa, kde dokázal bankomat pohodlně obsloužit.
To znamená, že problém nebyl v tom, že by nevěděl, jak bankomat používat. Nebyl ani v jeho zkušenostech. Problém byl jednoduše v tom, že některé přístroje nebyly navrženy tak, aby je mohl člověk na vozíku pohodlně používat.
A právě v tom spočívalo skutečné poselství celého příběhu.
Nešlo o peníze. Šlo o možnost zacházet se svými vlastními penězi stejně samozřejmě jako kdokoli jiný. O několik tlačítek, ke kterým by člověk měl mít možnost bez problémů dosáhnout. O prostor, který někdy rozhoduje o tom, zda se člověk obejde sám, nebo bude muset požádat o pomoc.
To, co na začátku vypadalo jako obyčejný výběr z bankomatu, tak odhalilo mnohem větší problém. A právě Jan Potměšil svou zkušeností ukázal, že skutečná bezbariérovost nezačíná velkými slovy, ale u zdánlivých maličkostí, kterých si většina lidí ani nevšimne.
Protože pro někoho může být několik centimetrů jen detail.
Pro člověka na vozíku mohou rozhodnout o tom, zda zvládne úplně obyčejnou věc sám.
