Když Jiřina Bohdalová v říjnu 2019 vstoupila do katedrály svatého Víta, čekala ji jedna z nejtěžších chvil jejího života. Před sebou měla rakev Karla Gotta, člověka, kterého znala šest desetiletí. A zároveň věděla, že za několik okamžiků bude muset předstoupit před všechny přítomné a říct slova, která budou patřit nejen rodině, ale i tisícům lidí, kteří přišli dát legendárnímu zpěvákovi poslední sbohem.
Nebyl to projev, který by vznikl během několika minut. Bohdalová si na něm dávala záležet několik dní. Přemýšlela nad každou větou a snažila se najít správnou rovnováhu mezi smutkem, osobní vzpomínkou a charakteristickým humorem, který ke Karlu Gottovi podle ní patřil.
Věděla totiž, že Karel by nechtěl, aby jejich poslední rozloučení bylo pouze těžké a plné slz.
Jejich vztah nebyl běžným přátelstvím. Znali se přibližně šedesát let a během té doby spolu zažili mnoho různých období. Bohdalová byla o osm let starší a v jejich přátelství si podle svých slov často dovolovala Karlovi něco přikazovat. Dokonce mu kdysi řekla, že až jednou sama odejde, bude právě on tím, kdo se s ní rozloučí.
Karel jí to slíbil.
Život ale jejich původní plán obrátil naruby.
Když přišla chvíle, kdy měl někdo stát nad rakví Karla Gotta, nebyl to on, kdo plnil svůj slib. Byla to právě Jiřina Bohdalová, která dostala úkol promluvit za něj.
A právě tato skutečnost dodávala jejím slovům ještě silnější osobní rozměr.
Bohdalová se před začátkem obřadu obávala, že ji emoce přemohou. Nechtěla se během projevu rozplakat ani se přeřeknout. Věděla, že v tak významném okamžiku musí svůj úkol zvládnout až do konce.
Jenže veřejnost tehdy téměř netušila, že herečka zároveň zápasí s vlastním zdravotním stavem.
Přesto se rozhodla, že na obřadu nebude chybět.
Když potom před rakví promluvila, její slova byla osobní, někdy vážná a jindy překvapivě odlehčená. Vzpomínala na Gottovu pracovitost, talent, noblesu a schopnost obklopovat se významnými umělci.
Neviděla v něm pouze slavného zpěváka.
Připomněla, že byl člověkem z masa a kostí. Člověkem, který se mohl mýlit, někdy naletěl nesprávným lidem, ale zároveň dokázal pomáhat těm, kteří pomoc potřebovali, aniž by čekal na odměnu.
Právě tento pohled byl pro její projev typický. Nechtěla vytvořit dokonalý obraz nedotknutelné celebrity. Chtěla mluvit o člověku, kterého skutečně znala.
Vzpomínala také na jeho vztah k hudbě a práci. Gott podle ní svůj talent nikdy nepromarnil. Byl mimořádně pracovitý a dokázal kolem sebe shromáždit celou řadu výjimečných muzikantů, zpěváků, herců a dalších přátel.
Jeho písně podle Bohdalové spojovaly generace.
A právě to považovala za jednu z jeho největších stop, které po sobě zanechal.
V katedrále však nezněla pouze chvála. Byla tam také bolest. Bohdalová otevřeně přiznala, že loučení s Karlem bylo velmi těžké. Mluvila o slzách a o silné lidské emoci, která se po jeho smrti přelila Českem i dalšími místy, kde během života zanechal svou stopu.
Přesto se rozhodla, že úplný závěr svého projevu nebude pouze smutný.
Věděla totiž, že Karel Gott měl rád humor.
A tak se po několika vážných minutách rozhodla atmosféru trochu změnit.
Bohdalová mu v závěru řekla, aby s ní počítal a nahoře jí držel místo. Dodala, že pro něj má připravený jeden zvláštní vtip.
Jaký přesně?
To si nechala pro sebe.
Právě tato věta dokonale vystihla jejich dlouholeté přátelství. I v okamžiku loučení dokázala najít něco, co podle ní patřilo ke Karlovi. Humor, nadhled a schopnost odlehčit i velmi těžkou chvíli.
Až po jejím vystoupení se ale začaly objevovat informace, které celé rozloučení ukázaly v jiném světle.
Bohdalová totiž do katedrály nepřišla v době, kdy byla úplně v pořádku. Už před obřadem užívala antibiotika. Lékaři jí je nasadili poté, co se u ní objevily potíže a hrozil zápal plic. Přesto se rozhodla, že slíbený úkol splní.
Projev tak nebyl náročný pouze psychicky.
Herečka současně bojovala i s nemocí.
Navíc samotná katedrála nebyla podle jejích slov dostatečně vytopená. Po obřadu proto její zdravotní stav ještě více pocítila a doma následně odpočívala a potila se.
Teprve tato informace ukazuje, jakou cenu pro ni vystoupení mělo.
Mohla zůstat doma. Mohla požádat někoho jiného, aby za ni promluvil. Mohla se omluvit s tím, že není zdravotně v pořádku.
Jenže Karel Gott si přál právě ji.
A Bohdalová svůj slib nechtěla porušit.
Když pak svůj projev dokončila, mohla si konečně oddechnout. Zvládla nejen vlastní emoce, ale i zdravotní potíže, které ji v těch dnech provázely.
Později řekla, že chtěla především to, aby se její slova Karlovi líbila. Nechtěla vytvořit formální smuteční řeč. Chtěla, aby byla lidská.
A možná právě proto její vystoupení zůstalo v paměti tolika lidí.
Na začátku stála žena, která se bála, že se rozpláče. Před sebou měla člověka, kterého znala šedesát let. Za sebou měla několik dní přemýšlení nad každým slovem. A současně měla zdravotní problémy, o kterých většina přítomných v tu chvíli nevěděla.
Přesto se postavila před rakev a promluvila.
Na úplném konci pak přišla věta, která celý projev uzavřela přesně v jejím stylu. Jiřina Bohdalová Karla Gotta oslovila jako svého blízkého přítele a řekla mu, aby jí nahoře držel místo. Přidala, že pro něj má připravený „báječný židovský fór“.
A pak zaznělo jednoduché vyznání:
„Miluju tě.“
Právě v tom okamžiku se z oficiálního smutečního projevu stal především osobní vzkaz ženy, která se s Karlem Gottem znala desítky let.
A teprve když se člověk dozví, co všechno se za těmito několika minutami skrývalo, získává její tehdejší vystoupení úplně jiný význam.
Nebyla to jen slavná herečka, která přišla pronést řeč.
Byla to dlouholetá přítelkyně, která navzdory vlastním zdravotním problémům splnila slib, který jí Karel Gott kdysi dal — a tentokrát ho musela splnit ona za něj.
