Ještě před několika lety se malá Viktorka smála, začínala mluvit a její rodiče sledovali, jak se jejich dítě zcela přirozeně vyvíjí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jejich život měl během krátké doby výrazně změnit. Potom ale přišel zlom, který rodina nečekala. Dnes je osmiletá Viktorka na invalidním vozíku, nemluví a její rodiče se každý den snaží hledat způsoby, jak jí pomoci.
Příběh Viktorky Gruntové se stal součástí projektu Zázrak Blesku. Právě díky čtenářům se podařilo vybrat peníze na terapii, kterou si rodina sama nemohla snadno dovolit. A cesta za pomocí nakonec vedla až do egyptské Hurghady. Tam na Viktorku čekalo setkání, od něhož si její maminka Veronika slibovala především trochu naděje. To, co následovalo, však podle jejích slov předčilo jejich očekávání.
Viktorka se narodila jako zdravé miminko a během prvních měsíců života se vyvíjela normálně. Smála se, objevovala svět a začínala mluvit. Přibližně v osmnácti měsících si ale rodiče začali všímat změn. Objevovaly se tiky, nervozita a další projevy, které postupně začaly být stále výraznější.
Následovala vyšetření a hledání odpovědi na otázku, co se s jejich dcerou děje. Nakonec přišla diagnóza Rettova syndromu, vzácné neurologické poruchy spojené s genem MECP2. U Viktorky nemoc vedla ke ztrátě dříve získaných schopností. Přestala mluvit a přestala chodit.
Pro rodiče bylo mimořádně těžké sledovat, jak jejich dcera postupně přichází o schopnosti, které dříve získala. Viktorka dnes používá invalidní vozík a verbálně nekomunikuje. Podle rodiny je obtížné získat její pozornost a zjistit, co přesně potřebuje. Její rodiče se přesto snaží vnímat i drobné projevy a věří, že jejich dcera své okolí určitým způsobem vnímá.
Součástí každodenního života se proto stala rehabilitace. Rodina podle maminky dojíždí podle možností několikrát týdně do Ostravy na neurorehabilitace. Cílem není pouze cvičení samotné, ale také snaha co nejdéle udržet schopnosti, které Viktorce zůstaly, a podpořit její pohyblivost.
Rettův syndrom přitom podle Blesku v současnosti nemá léčbu, která by nemoc jednoduše odstranila. Lékaři se zaměřují především na zmírňování jejích projevů. Výzkum nových možností, včetně genové terapie, pokračuje, ale případné nové léčebné metody jsou stále předmětem výzkumu.
Pro rodinu je situace o to náročnější, že zdravotní problémy se nevyhnuly ani Viktorčině mamince Veronice. Ta sama v poslední době bojovala s roztroušenou sklerózou. Podle svých slov se její stav během roku zlepšil a biologická léčba jí pomohla dostat nemoc pod kontrolu. Přesto musí současně zvládat vlastní léčbu a každodenní péči o dceru.
Právě proto pro Gruntovy představovala pomoc veřejnosti tolik důležitou věc. V rámci projektu Zázrak Blesku se podařilo vybrat 138 tisíc korun. Peníze byly určeny na delfinoterapii a související cestovní náklady. Rodina tak mohla uskutečnit cestu do Egypta, která by pro ně jinak byla výrazně obtížnější.
Před odjezdem nebylo podle Veroniky vůbec jednoduché najít vhodný termín. Nakonec ale rodina vše zařídila, zaplatila letenky a naplánovala cestu do Hurghady. Viktorka měla terapii absolvovat v prostředí, které pro ni bylo úplně nové.
Její maminka přitom nečekala žádný jistý výsledek. Jak sama popsala, doufala především v „malý zázrak“ – v něco, co by rodině přineslo další naději a možná pomohlo Viktorce v některých oblastech.
Setkání s delfíny si Viktorka podle maminky od začátku užívala. Byla viditelně nadšená a často se usmívala. Pro rodinu to samo o sobě znamenalo silný zážitek. Nikdo však ještě netušil, že během pobytu přijde okamžik, který pro ně bude mít ještě mnohem větší význam.
Po několika dnech terapie začali rodiče pozorovat něco, na co dlouho čekali.
A právě tady přišla zpráva, kterou si Veronika podle vlastních slov bude pamatovat navždy.
Po několika letech se Viktorka začala znovu stavět na kolínka. A nejen to. Dokonce se pokoušela znovu lézt. Pro někoho by takový pohyb mohl působit jako malý krůček, pro její rodinu však znamenal něco mimořádného.
Každý pokus o pohyb, každý úsměv a každý nový náznak aktivity pro ně představoval důvod věřit, že před Viktorkou ještě mohou být další malé pokroky. Její maminka proto výsledek pobytu označila za světýlko naděje a poděkovala všem, kteří přispěli na terapii.
Viktorkin příběh přitom nekončí jednou terapií. Rodinu čeká další každodenní rehabilitace a péče. Její rodiče vědí, že cesta bude dlouhá a že žádný jednotlivý pokrok automaticky neznamená vyléčení. Přesto právě takové malé okamžiky mohou pro rodinu znamenat velmi mnoho.
Po měsících nejistoty tak přišlo něco, co si rodiče přáli především – další důvod nepřestávat doufat.
A zatímco Viktorka dál pokračuje v rehabilitaci, její rodina může myslet na okamžik z Egypta, kdy se po dlouhé době znovu postavila na kolínka a zkusila lézt. Právě tento drobný pohyb pro ně dnes znamená mnohem víc než jen několik sekund cvičení. Je připomínkou toho, že i v těžké situaci mohou přijít chvíle, které rodině vrátí naději.
