Ještě před několika měsíci měl herec a režisér Jakub Špalek tolik energie, že jeho nejbližší jen těžko věřili, jak náročným obdobím si prošel. Po měsících léčby se zdálo, že se jeho život konečně vrací do normálních kolejí. Znovu se věnoval divadlu, pracoval na nových inscenacích a mohl trávit čas se svou rodinou. Naděje, že se jeho zdravotní stav bude dál zlepšovat, byla hmatatelná. Jenže začátek nového roku přinesl změnu, kterou si nepřál a na kterou nebylo snadné se připravit.
Do jeho života se vrátily silné bolesti. A tentokrát nešlo o krátkodobé potíže, které by mohl jednoduše překonat odpočinkem. Zároveň musel čelit ztrátě člověka, s nímž ho spojovalo dlouholeté přátelství a společná práce. Jan Potměšil, herec, kterého si diváci pamatují z řady filmových a divadelních rolí, nedávno zemřel ve věku šedesáti let.
Pro Špalka tak přišlo mimořádně těžké období. Na jedné straně se vyrovnával s odchodem blízkého přítele, na druhé se sám snažil najít sílu pokračovat navzdory vážné nemoci. Přesto se rozhodl nezůstat stranou toho, co tvořilo podstatnou část jeho života. Divadlo pro něj zůstalo místem, kam se chtěl vracet, i když mu vlastní tělo stále častěji připomínalo, že situace není jednoduchá.
Špalek je českým divákům známý nejen jako herec, ale také jako režisér a dlouholetý principál Divadelního spolku Kašpar. Výrazně se zapsal do povědomí publika například díky filmu Šakalí léta. Jeho profesní život je však mnohem širší. Vedle hraní se dlouhá léta věnuje vedení souboru, přípravě inscenací a práci s dalšími herci.
Právě divadlo sehrálo důležitou roli také v jeho přátelství s Janem Potměšilem. Když Potměšil po vážné dopravní nehodě zůstal odkázán na invalidní vozík, Špalek se snažil vytvořit podmínky, které by mu umožnily pokračovat v herecké práci. Prostory divadla bylo potřeba upravit a soubor se musel naučit, jak s novou situací pracovat přímo na jevišti.
Nebyla to jen otázka technických úprav. Šlo také o důvěru, vzájemné pochopení a přesvědčení, že tělesné omezení nemusí automaticky znamenat konec umělecké kariéry. Špalek později vzpomínal, že některé praktické překážky se podařilo vyřešit poměrně snadno. Náročnější bylo získat zkušenosti s tím, jak přizpůsobit divadelní provoz a samotné hraní člověku na vozíku.
Jejich spolupráce tak nebyla pouze profesním spojením. V průběhu let se z ní stalo přátelství, které mělo význam i mimo divadelní prostředí. Když se Potměšilův zdravotní stav začal zhoršovat, jejich kontakt už nebyl tak častý jako dříve. Špalek později připustil, že poslední roky spolu komunikovali jen omezeně. Přesto na společnou práci a na svého kolegu nezapomněl.
Zpráva o Potměšilově smrti proto přišla v době, kdy měl Špalek sám jen málo důvodů k bezstarostnosti. Jeho vlastní zdravotní problémy se totiž mezitím staly mnohem vážnějšími, než by si ještě před několika měsíci dokázal představit.
Lékaři mu přibližně před rokem objevili nádor v oblasti pod ledvinou. Nemoc se už tehdy rozšířila do dalších částí těla. Špalek musel podstoupit čtyřměsíční chemoterapii, která zpočátku přinesla výrazné zlepšení. Léčba byla náročná, ale její výsledky mu daly důvod věřit, že se situace může obrátit k lepšímu.
Konec minulého roku byl podle jeho vlastních slov obdobím, kdy se cítil překvapivě dobře. Energie měl tolik, že tím překvapoval i své nejbližší. Jeho manželka a maminka dokonce žertovaly, že snad užívá nějaké povzbuzující látky. Po dlouhých měsících nejistoty se zdálo, že se mu vrací síla, kterou potřeboval pro práci i běžný život.
Jenže zlepšení netrvalo tak dlouho, jak všichni doufali.
Po Novém roce se znovu ozvaly bolesti zad. Postupně vyšlo najevo, že metastázy zasáhly rozsáhlé oblasti jeho těla. Špalek v rozhovorech popsal postižení zad, pánve, kyčlí, ramen, lokte i hrudníku. Bolest se podle něj mění podle toho, kterou část těla nemoc právě zasáhne nejvýrazněji. Některé dny ho trápí hrudník, jindy pánev nebo další oblasti.
Takové potíže mají dopad nejen na fyzickou kondici, ale také na obyčejné každodenní činnosti. Člověk musí neustále přemýšlet, kolik sil mu zbývá, co zvládne a jak si rozložit energii. Pro herce, který potřebuje soustředění, pohyb a schopnost reagovat na situaci na jevišti, je to zvlášť náročné.
Přesto Špalek pokračuje v práci. Ne proto, že by jeho nemoc byla méně závažná, ale protože divadlo pro něj představuje důležitou součást života. Právě práce mu pomáhá soustředit se na něco jiného než na vlastní zdravotní stav. Vedle toho se snaží být přítomen také své rodině, která mu poskytuje oporu v době, kdy se jeho život výrazně změnil.
Doma na něj čeká manželka, herečka Eva Elsnerová, a jejich dvanáctiletý syn Vojtěch. Špalek otevřeně mluvil o tom, že mu syn dělá velkou radost a dodává mu sílu. Společně hrají deskové hry a tráví čas běžnými rodinnými činnostmi. Právě takové okamžiky mohou mít v těžkém období větší význam než velká slova nebo veřejná prohlášení.
Zároveň se však musel naučit fungovat v podmínkách, které by ještě nedávno považoval za nepředstavitelné. Bolesti byly natolik silné, že mu lékaři nasadili morfinové náplasti. Ty mu pomáhají bolest tlumit, jejich účinky však zasahují i do jeho schopnosti soustředit se a podávat herecký výkon.
Špalek popsal, že pod vlivem morfinu má někdy pocit, jako by byl neustále omámený. Právě to mu hraní komplikuje. V jedné z inscenací má přitom hlavní roli a na jevišti zůstává sám více než sedmdesát minut. Udržet pozornost, pracovat s textem a reagovat na vlastní tělesné pocity je v takové situaci mimořádně obtížné.
Přesto se snaží přizpůsobit novým okolnostem a pokračovat v tom, co považuje za smysluplné. Nezastírá, že jeho stav je vážný, ale zároveň se nechce vzdát všech činností, které mu dávají důvod vstávat a plánovat další den.
Právě v tom spočívá jeden z nejsilnějších momentů jeho příběhu. Nejde pouze o diagnózu nebo o seznam zdravotních komplikací. Jde o člověka, který musí současně čelit vlastní nemoci, ztrátě blízkého přítele a odpovědnosti vůči rodině i divadlu. Každá z těchto situací by sama o sobě představovala velkou zátěž. U něj se však spojily v jediném období.
Jeho otevřenost zároveň připomíná, že vážná nemoc nemusí člověka připravit o všechny jeho plány, vztahy a zájmy. Neznamená to, že by bylo možné překonat každou překážku pouhou vůlí. Špalek ale ukazuje, že i v nejistotě lze hledat chvíle blízkosti, práce a obyčejné radosti.
A právě na konci jeho vyprávění zaznívá něco, co může být důležitější než všechny podrobnosti o léčbě. Když mluvil o tom, jak se psychicky vyrovnává se svým stavem, přiznal, že sám nerozumí tomu, proč nepropadá zoufalství tak, jak by od sebe možná očekával. Místo toho se soustředí na rodinu a divadlo. Jeho dvanáctiletý syn mu podle něj nedovolí jednoduše se uzavřít do vlastního trápení a práce mu pomáhá pokračovat.
Jakub Špalek tak dál hledá rovnováhu mezi tím, co mu nemoc bere, a tím, co mu stále zůstává. Jeho příběh nemá jednoduché ani předem známé rozuzlení. Přináší však jasné svědectví o tom, jak důležité mohou být rodina, přátelství
