Některé rozhovory získávají svůj skutečný význam až ve chvíli, kdy se k nim člověk vrací s odstupem času. Přesně takový je i poslední rozhovor Anny Julie Slováčkové, který vznikl pouhých několik dní před její smrtí. Mladá zpěvačka a herečka v něm mluvila o životě, strachu, naději i o tom, co pro ni začalo být důležité poté, co se dozvěděla, že znovu bojuje s vážnou nemocí. Její slova nyní zveřejnil otec Felix Slováček ve vzpomínkové knize s názvem Anička.
Pro rodinu jde o mimořádně osobní vzpomínku. Pro fanoušky pak o možnost nahlédnout do posledních dnů ženy, která si získala srdce tisíců lidí svou otevřeností, laskavostí a neobyčejnou schopností rozdávat pozitivní energii i v okamžicích, kdy sama prožívala velmi těžké období.
Anna Julie Slováčková zemřela 6. dubna 2025 ve věku pouhých 29 let. Její odchod zasáhl nejen rodinu a přátele, ale také širokou veřejnost. Lidé sledovali její dlouhý boj s rakovinou a obdivovali, že ani během náročné léčby nepřestávala pracovat, zpívat a sdílet své pocity s ostatními.
Její otec Felix Slováček se po její smrti rozhodl zachovat vzpomínky na dceru také prostřednictvím knihy. Nechtěl, aby zůstaly pouze fotografie, televizní vystoupení a písně. Chtěl připomenout především Aničku jako člověka, který měl své sny, obavy, radosti a touhu prožít život naplno.
Právě proto se v knize objevuje i rozhovor, který Anička vedla se svou paliativní lékařkou Denisou Mlčochovou. Uskutečnil se v nemocnici jen několik dní před jejím odchodem.
Když se Anička poprvé dozvěděla o návratu závažného onemocnění, musela se vyrovnat s informací, která by změnila život každému člověku. Sama později popsala, jak postupovala v prvních chvílích po oznámení diagnózy.
Nejdříve o všem informovala své nejbližší. Přiznala, že to pro ni bylo velmi těžké. Potom si dovolila plakat a dát průchod emocím. Teprve následně začala přemýšlet o tom, jak naloží s časem, který má před sebou.
Nechtěla se pouze soustředit na nemoc a čekat, co přinese další den. Rozhodla se hledat nové zážitky, více cestovat, poznávat svět a trávit čas s lidmi, které milovala.
Právě tento okamžik znamenal zásadní změnu v jejím pohledu na život.
Anička si uvědomila, že některé věci, které dříve považovala za důležité, už nemají takovou váhu. Peníze, pracovní povinnosti nebo odkládané plány najednou ustoupily do pozadí. Přednost dostaly zážitky a společné chvíle.
Když se nemoc vrátila, rozhodla se, že nebude čekat na ideální okamžik, který možná nikdy nepřijde. Chtěla vidět místa, o kterých snila, a poznávat svět společně se svými blízkými.
V rozhovoru zmínila Itálii, New York i Egypt. Dříve by možná více přemýšlela o tom, kolik takové cesty stojí. Tentokrát se ale rozhodla jinak. Uvědomila si, že peníze lze znovu vydělat, zatímco společné chvíle a čas jsou nenahraditelné.
Tento přístup jí pomáhal najít radost i v období, kdy byla její budoucnost nejistá.
Zvláštní význam pro ni začaly mít také úplně obyčejné okamžiky. Věci, které zdravý člověk často bere jako samozřejmost, pro ni získaly novou hodnotu. Ráno vstát, dojít do koupelny nebo se dostat do kuchyně už nebylo něčím automatickým.
V rozhovoru popsala své malé každodenní rituály. Když ráno vstala a zvládla dojít na toaletu, pochválila se. Potom pokračovala do kuchyně, kde si dala zázvorové ledové kostky a kousek chleba.
Možná to zní jako naprostá maličkost. Pro Aničku to ale znamenalo důvod k radosti. Dokázala ocenit i to, že zvládla obyčejný začátek nového dne.
Večer a ráno si také našla chvíli na zklidnění. Zapalovala vonné tyčinky a svíčku, meditovala a snažila se vytvořit příjemnou atmosféru. Nechtěla být sama ani během těchto drobných okamžiků. Společnost jí dělala její zvířata – kočky a fenka, které byly součástí jejího každodenního života.
Právě domácí prostředí a blízkost milovaných zvířat jí přinášely pocit bezpečí.
Anička se v rozhovoru zamýšlela také nad tím, co pro ni znamená naděje. Její odpověď nebyla spojena s velkými sliby ani s představou, že všechno musí dopadnout přesně podle jejích přání.
Naději nacházela v každém novém ránu a večeru. Říkala, že každý den vysílá vděčnou myšlenku za to, že ještě může být na světě.
Byl to jednoduchý, ale mimořádně silný způsob, jak se vyrovnávat s nejistotou. Místo neustálého přemýšlení o budoucnosti se snažila soustředit na přítomnost.
Její slova o naději patří k nejdojemnějším částem posledního rozhovoru. Anička v nich přemýšlela také o lidské touze věřit, že naděje nezmizí ani v těch nejtěžších chvílích.
Až nyní, když její otec zveřejnil celý rozhovor ve vzpomínkové knize, získávají tyto věty ještě hlubší význam.
Pro Felixe Slováčka muselo být rozhodnutí zveřejnit tak osobní vzpomínku mimořádně těžké. Zároveň však může jít o způsob, jak uchovat hlas své dcery a připomenout lidem, jaká skutečně byla.
Anička nebyla pouze zpěvačkou a herečkou, kterou diváci znali z televizních obrazovek. Byla také dcerou, sestrou, partnerkou a člověkem, který miloval cestování, zvířata, hudbu a obyčejné chvíle s rodinou.
V posledních dnech svého života už byla v nemocnici a její zdravotní stav byl velmi vážný. Přesto dokázala mluvit o věcech, které jí přinášely radost, a předat své zkušenosti prostřednictvím rozhovoru s lékařkou.
Právě závěr jejího příběhu je tím, co dnes čtenáře zasahuje nejvíce. Anna Julie Slováčková zemřela 6. dubna 2025, ve věku pouhých 29 let. Její poslední zpověď, zaznamenaná jen několik dní před smrtí, však zůstala zachována.
Felix Slováček ji nyní prostřednictvím knihy Anička předává dál. A možná právě to je největší poselství, které po sobě jeho dcera zanechala: neodkládat život na později, vážit si lidí, které máme vedle sebe, a nacházet důvod k vděčnosti i v těch nejmenších okamžicích.
