Václav Neckář patří k osobnostem, které se zapsaly do české kultury způsobem, jenž se jen těžko opakuje. Pro několik generací diváků a posluchačů není pouze zpěvákem. Je také hercem, symbolem určité doby a mužem, jehož hlas připomíná písně, filmy a příběhy z minulých desetiletí.
Když se dnes řekne jeho jméno, mnozí si vybaví mladého, štíhlého muže s typickým úsměvem a jiskrou v očích. Na pódiu dokázal rozhýbat publikum a v šedesátých letech patřil k výrazným hvězdám domácí hudební scény. Zároveň se ale dokázal prosadit také jako herec.
Jeho cesta k úspěchu přitom nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se dnes mohlo zdát.
Než se stal známou tváří české pop music, měl úplně jiný sen. Chtěl být hercem. Po maturitě se dokonce hlásil na DAMU. A ne jednou.
Zkusil to třikrát.
Ani jednou ho nepřijali.
Pro mladého člověka, který chtěl svůj život spojit s divadlem, to mohl být okamžik, kdy se všechno začne ubírat jiným směrem. Neckář se však nevzdal. Nastoupil jako elév do činohry mosteckého divadla a začal získávat první zkušenosti.
Jenže vedle herectví v něm stále silněji rostla další vášeň.
Hudba.
Poslouchal rokenrol, studoval klavír i zpěv a postupně se začal připravovat na cestu, která ho nakonec přivedla mezi nejvýraznější české zpěváky. Zdokonaloval se také u profesora Karenina, u kterého se v minulosti učil i Karel Gott.
Pak přišel rok 1964.
Neckář přešel do plzeňského hudebního divadla Alfa. Právě tam vznikly jeho první rozhlasové nahrávky a začaly přicházet písně, které si lidé rychle oblíbili. Lékořice, Hříbě nebo Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě se objevovaly v hitparádách a jméno Václava Neckáře začínalo být stále známější.
O rok později přišla další důležitá změna.
Ředitel pražského Rokoka Darek Vostřel s ním podepsal smlouvu.
A tím se před mladým zpěvákem otevřely dveře do velkého světa české populární hudby.
Rokoko se přitom pro Neckáře nestalo pouze místem, kde mohl rozvíjet svou kariéru. Právě tam se setkal s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou. Z tohoto setkání následně vzniklo slavné pěvecké trio Golden Kids.
Jejich spolupráce netrvala dlouhé roky. Přesto dokázali během relativně krátké doby vytvořit něco, co si lidé pamatují dodnes. Golden Kids vystupovali také v zahraničí a jejich popularita rychle rostla.
Jenže pak přišel rok 1968.
Politická situace v Československu se zásadně změnila a především Marta Kubišová se dostala do hledáčku tehdejšího režimu. V únoru 1970 přišel úplný zákaz její umělecké činnosti.
Golden Kids tím skončili.
Legendární trio vystupovalo pouhých patnáct měsíců. Za tuto krátkou dobu však stihlo vydat několik singlů a desek a zanechat výraznou stopu v československé populární hudbě.
Neckář se však rozhodl pokračovat.
Společně se svým bratrem Janem založil kapelu Bacily a pokračoval v sólové kariéře. Přestože se hudební prostředí změnilo a doba nebyla jednoduchá, jeho popularita nezmizela. Nadále se objevoval mezi předními českými zpěváky a pravidelně se umisťoval také v anketě Zlatý slavík.
Současně ale zůstával spojený také s filmem.
Jeho hereckou kariéru připomínají například Ostře sledované vlaky, Šíleně smutná princezna nebo Skřivánci na niti. Pro mnoho diváků tak zůstal nejen hlasem z rádia, ale také tváří filmového plátna.
V osobním životě mezitím přišel další důležitý okamžik.
V Plzni se seznámil se svou budoucí manželkou Jaroslavou Žlábkovou, která působila jako baletka Divadla J. K. Tyla. Vzali se v roce 1974 a narodili se jim syn Václav.
Život ale později připravil Neckářovi zkoušku, která byla mnohem těžší než jakákoli profesní překážka.
Přišel rok 2002.
Zpěvák utrpěl mozkovou příhodu.
Najednou se ocitl v situaci, kdy musel znovu bojovat o věci, které pro něj dříve byly samozřejmostí. Řeč, zpěv, texty písní – to všechno se musel znovu učit.
Jeho rodina pro něj tehdy představovala zásadní oporu.
Mohlo se zdát, že po takovém zásahu do života se jeho kariéra definitivně uzavře. Muž, který desítky let stál na pódiích, se musel nejprve znovu naučit věřit vlastnímu hlasu a schopnostem.
Jenže právě tady se ukázalo něco, co jeho život provází od samého začátku.
Nevzdávání se.
Neckář se postupně vracel.
A v roce 2011 přišel okamžik, který jeho návrat definitivně potvrdil.
Do popředí se dostala píseň Půlnoční, která se stala ústřední melodií filmu Alois Nebel. Skladba zaznamenala výrazný úspěch a získala několik ocenění.
Najednou byl Václav Neckář znovu slyšet.
Ne jako vzpomínka na šedesátá léta.
Ale jako zpěvák, který dokázal po velmi těžké životní zkušenosti znovu najít cestu k publiku.
A právě tato část jeho příběhu je možná nejméně očekávaná.
Člověk, který kdysi třikrát neuspěl při přijímacích zkouškách na DAMU, se nakonec stal známým hercem. Mladík, který snil o rokenrolu, se stal jedním z výrazných českých zpěváků. Člen tria Golden Kids pokračoval v sólové kariéře i poté, co se slavná skupina rozpadla.
A muž, kterého v roce 2002 vyřadila mozková příhoda, se nakonec dokázal vrátit na pódia.
Právě tato skutečnost dává jeho životnímu příběhu úplně jiný rozměr.
Václav Neckář nebyl úspěšný proto, že by měl vždy cestu otevřenou. Naopak. Několikrát se ocitl před překážkou, která mohla jeho kariéru ukončit. Třikrát ho odmítla DAMU. Golden Kids skončili po zásahu tehdejšího režimu. A později přišla zdravotní komplikace, která ho připravila o schopnosti, které byly pro zpěváka zásadní.
Přesto se pokaždé vydal dál.
A možná právě proto si ho tolik lidí dodnes spojuje nejen s konkrétními písněmi a filmy, ale také s určitou životní energií.
Největší překvapení jeho příběhu se totiž skrývá právě v tom, co přišlo po jeho největším životním pádu.
Po mozkové příhodě se musel znovu učit mluvit, zpívat a také všechny své texty. A přesto se po letech znovu objevil na pódiu a dokázal oslovit další generaci posluchačů.
Z mladíka s „klukovskými ohníčky v očích“, kterého si lidé pamatují ze šedesátých let, se tak stal umělec, jehož příběh není pouze o slávě.
Je především o návratu.
O tom, že někdy cesta pokračuje i ve chvíli, kdy už se zdá, že skončila.
A právě proto zůstává Václav Neckář jednou z výrazných postav české hudební a filmové historie.
