«Zamiloval se na první pohled, ale jejich příběh trvá už desítky let: Bolek Polívka odhalil, jak začala jeho láska k Marcele»

Některé milostné příběhy začínají velkými gesty, romantickými večeřemi nebo dlouhým namlouváním. Jiné se odehrají během několika okamžiků, zdánlivě úplně obyčejných, a přesto dokážou změnit celý život. Právě takový příběh spojuje známého českého herce Bolka Polívku s jeho manželkou Marcelou. Jejich vztah trvá už více než tři desetiletí a ani po tolika letech neztratil své kouzlo. Když se nyní oba ohlédli za začátkem společného života, nechyběl humor, něha ani vzpomínky na chvíli, která se jim nesmazatelně zapsala do paměti.

Bolek Polívka patří k osobnostem, které si české publikum spojuje nejen s hereckým talentem, ale také s osobitým humorem, nadhledem a nezaměnitelným způsobem vyjadřování. Na jevišti i před kamerou dokáže pobavit, překvapit a někdy také dojmout. V soukromí však vedle něj stojí žena, která je důležitou součástí jeho života už mnoho let. Marcela Polívková není jen jeho manželkou. Je také člověkem, se kterým sdílí rodinu, každodenní starosti, radosti i okamžiky, kdy je potřeba přehodnotit to, co je skutečně důležité.

Jejich seznámení přitom nebylo nijak komplikované. Když měl Bolek popsat okamžik, kdy poprvé pocítil, že by mohlo jít o lásku, odpověděl svým typickým stručným a vtipným způsobem. Vzpomněl si na chvíli, kdy ji poprvé uviděl. Ona stála za barem, zatímco on byl před barem. Jednoduchá situace, která by pro někoho jiného možná nebyla ničím výjimečná. Jenže právě tam začal příběh, který pokračuje dodnes.

Marcela si však na jejich první setkání pamatuje ještě podrobněji. A právě její vzpomínka dodává celé události romantický rozměr. Bolek se totiž do podniku vrátil hned následující den. A nepřišel jen tak náhodou. Podle Marcelina vyprávění pronesl větu, kterou by si mnozí lidé přáli slyšet: „Včera jsem se zamiloval a dnes se jdu podívat do koho.“

Tímto způsobem jí dal najevo, že setkání předchozího dne v něm zanechalo silný dojem. Marcela si dokonce přesně pamatuje datum jejich seznámení. Bylo to 20. dubna 1992, tedy v den, kdy měla svátek. Na tuto příležitost si oba připili broskvovicí. Z obyčejného setkání za barem se tak postupně začalo rodit něco mnohem trvalejšího.

Dnes, po více než třiceti letech, se jejich vztah opírá především o rodinu. Když dostali otázku, co je nejvíce spojuje, odpověděli téměř totožně. Oba bez váhání zmínili děti. Právě rodina je podle jejich slov tím, co jejich společný život naplňuje a dává mu hlubší smysl.

Bolek má velkou rodinu a jeho děti jsou důležitou součástí jeho světa. Když mluvil o tom, co v nich poznává z Marceliny povahy, zmínil jejich zájem o lidi, potřebu sdílet pocity a zážitky, zvídavost, živost i temperament. V těchto vlastnostech podle něj Marcela zanechala výraznou stopu.

Marcela se naopak dokáže v některých situacích pobaveně usmát nad tím, jak moc se děti podobají svému otci. Především když diskutují, odmlouvají nebo se někdy rozzlobí. Právě tehdy v nich podle ní poznává Bolkovu povahu.

Rodinný život ale samozřejmě neznamená, že by se manželé nikdy nepohádali. I po tolika letech společného soužití přicházejí chvíle, kdy má každý jinou náladu nebo pohled na situaci. Ani v tomto případě však neztrácejí smysl pro humor.

Bolek přiznal, že dlouhé hádky příliš neumí. Když dojde k neshodě, obvykle použije nějakou sarkastickou poznámku a pokračuje se dál. Marcela zase popsala situaci, kdy byla nervózní kvůli dětem. Rozhodla se odejít na chvíli k bazénu, aby se uklidnila. Když se vrátila, napětí už bylo pryč.

Zamiloval jsem se, když stála za barem, říká Bolek Polívka o lásce k Marcele

Zajímavé je, že právě Marcela přiznala, že často bývá tou, která přichází vztah napravit. Bez polibku totiž dlouho nevydrží. I taková drobnost vypovídá o jejich společném životě možná více než dlouhá romantická vyznání. Dokážou se pohádat, dát si chvíli na uklidnění a potom se k sobě znovu vrátit.

Důležitou součástí jejich současnosti je také práce a společné rodinné zážitky. Bolek se věnuje divadlu a zmínil představení Anděl v lihu, v němž vystupuje také jeho syn Vladimír. V inscenaci hraje zesnulého přítele Pecu, který se jako anděl vrací na zem, aby se setkal s Bolkem. Jeho postavu přitom ztvárňuje právě syn Vladimír. Další Bolkovi synové se rovněž objevují v různých rolích.

Když se herce lidé ptají, jaké je režírovat vlastní děti, odpovídá s humorem sobě vlastním. Prý je to snadné. Stačí jim jednoduše říct, aby hráli, jinak je vydědí. Takový způsob komunikace je pro něj typický a ukazuje, že ani v pracovním prostředí neztrácí svůj osobitý nadhled.

Marcela však v současnosti mluví především o rodině, domově a péči o blízké. Právě v těchto oblastech nachází největší radost. Těší ji, když se u nich setkávají Bolkovy děti i jejich maminky a ona může všechny propojovat. Je pro ni důležité, že se rodina dokáže scházet a trávit společný čas.

V jejích slovech je patrné, že si váží toho, co během společných let vybudovali. Nejde jen o partnerský vztah, ale také o široké rodinné vazby, které se postupně vytvořily.

Její pohled na život se však podle vlastních slov výrazně změnil po zdravotních potížích, které oba potkaly před rokem. Konkrétní podrobnosti nespecifikovala, ale přiznala, že tato zkušenost přiměla manžele přehodnotit řadu věcí i dosavadní priority. Začali si ještě více uvědomovat hodnotu času, který mohou věnovat své lásce, vztahům a nejbližším.

Právě toto přiznání patří k nejdojemnějším okamžikům jejich společného vyprávění. Po desetiletích společného života už totiž člověk možná nepotřebuje velká romantická gesta. Mnohem důležitější je vědomí, že má vedle sebe někoho, s kým chce prožívat další dny.

A co by si přáli do budoucnosti? Když přišla řeč na to, kde se vidí za deset let, Bolek opět nezklamal. Přidal vtipnou poznámku o jejich věkovém rozdílu. Nedávno prý žertoval, že kdyby od něj Marcela odešla, mohl by si ji vzhledem k jejich věkovému rozdílu adoptovat.

Marcela však odpověděla mnohem jednodušeji a něžněji. Představuje si, že budou stále spolu, obklopeni vnoučaty.

Na závěr dostali oba možnost poslat své lásce osobní vzkaz. Bolkova slova byla opět originální a plná jeho typického humoru: „Zůstaň tu s námi, muziko česká!“ Marcela zvolila odpověď, která nepotřebovala žádné vysvětlování: „Až na věky věků. Amen.“

A právě v těchto dvou krátkých vzkazech se možná skrývá podstata jejich dlouhého vztahu. Jeden dokáže i po letech rozesmát, druhý odpovídá něhou a oddaností. Jejich příběh začal v dubnu 1992 u baru, pokračoval společným životem, rodinou, radostmi i obtížnějšími okamžiky. A zatímco tehdy Bolek přišel zjistit, do koho se vlastně zamiloval, dnes už oba dobře vědí, kolik společného života za sebou mají a jak moc si přejí, aby ho mohli ještě dlouho sdílet.