Příběh Jiřího Straky, dnes známého jako nechvalně proslulý Spartakiádní vrah, který v roce 1985 terorizoval Prahu a brutálně napadal ženy, dostává další temný a znepokojivý rozměr – tentokrát od samých lidí, kteří ho měli nejvíc milovat. Podle svědectví jeho vlastní matky byli rodiče na své dítě tak zlomení a zhrození z toho, co spáchal, že ho zavrhli a otevřeně mluvili o popravě jako o formě vysvobození jak pro společnost, tak pro sebe.
V knize Lovec přízraků, kterou napsali kriminalista Jiří Markovič a Viktorín Šulc, se totiž objevuje i velmi intimní pohled na to, jak se na činy svého syna dívají jeho rodiče. Ti se podle autorky jeho matky nikdy nedokázali smířit s tím, co jejich syn provedl: zatímco veřejnost se šokovala tím, jak může dospívající chlapec spáchat takové hrůzy, Strakovi vlastní rodiče prý mluvili o tom, že jeho život skončí popravou – a že by to bylo pro všechny nejlepší řešení.
To, že rodič mohl dokonce uvažovat o takto extrémním východisku, ukazuje na míru odcizení a bolesti, kterou rodina prožívala. Zatímco okolí se snažilo Strakovy činy pochopit v kontextu jeho dospívání a duševního zdraví, jeho matka sama přiznala, že emocionálně i psychicky se s tímto břemenem nikdy nevyrovnala a často byla šokovaná tím, co její syn udělal, namísto toho, aby ho obhajovala nebo chránila jako rodič.
Strakův případ, který zahrnoval v necelých dvou měsících osmdesátých let sérii útoků proti ženám v Praze, přinesl tři vraždy, pět znásilnění i další pokusy o zabití – a to vše ve věku pouhých šestnácti let. Přestože byl nakonec odsouzen a po deseti letech vězení propuštěn, jeho skutky otřásly veřejností i jeho nejbližšími.
Pro samotnou rodinu to ale znamenalo mnohem víc než jen mediální pozornost: emoční trauma, které Strakovy rodiče prožívali, bylo tak intenzivní, že mnozí považovali dokonce samotnou jeho existenci za nepřijatelnou. Jejich otevřené zmínky o popravě nejsou jen reflexí jeho činů, ale i odrazem hlubokého zármutku a ztráty víry v to, kým byl jejich syn, než tragédie začala.
Tato výpověď tak otevírá další temnou kapitolu případu, který dodnes fascinuje i děsí veřejnost – protože ukazuje, že i ti, kteří mohli Straku mít rádi, se s jeho činy nikdy nemohli smířit, a raději by uvítali jeho konec, než aby dál žil s vědomím toho, co způsobil.
