Příběh herečky Zuzany Dřízhalové patří k těm, které ani po letech neztrácejí svou sílu. Její život byl poznamenán dlouhým bojem s nemocí, přesto se v jeho posledních měsících objevilo něco, co jí přineslo obrovskou radost. Zuzana se stala maminkou. Společně s manželem Hynkem Dřízhalem adoptovali miminko a najednou měli před sebou budoucnost, o které dlouho snili.
Jenže jejich štěstí netrvalo dlouho.
Zuzana zemřela v pouhých šestatřiceti letech poté, co se její onemocnění několikrát vrátilo. V září 2011 podlehla rakovině lymfatických uzlin. Zanechala po sobě manžela a malého syna, kterému tehdy bylo jen několik měsíců.
Pro rodinu to byla rána, kterou si jen těžko dokáže představit člověk, který něco podobného nezažil. A přesto se život musel postupně posouvat dál. Z malého chlapce začal vyrůstat Jeníček, který postupně poznával svět kolem sebe a také svou vlastní rodinnou historii.
Právě jeho příběh se po několika letech stal znovu předmětem pozornosti.
Zuzana si splnila velký sen
Zuzana Dřízhalová byla známá především díky seriálům a televizním rolím. Diváci si ji pamatovali například z projektů Velmi křehké vztahy a Rodinná pouta. Za kamerou však existoval úplně jiný svět – mnohem osobnější a citlivější.
Herečka dlouhé roky bojovala s vážnou nemocí. Poprvé se s ní setkala už jako velmi mladá, později se onemocnění několikrát vrátilo. Přesto se nevzdávala a doufala, že jednoho dne bude moci žít normální život. Když se její stav na určitou dobu zlepšil, společně s manželem začali uvažovat o rodině.
A potom přišla zpráva, která jejich život změnila.
Podařilo se jim adoptovat chlapečka. Miminko dostalo jméno Jeníček a Zuzana se podle vzpomínek své matky díky němu v posledních měsících života cítila nesmírně šťastná. Pro ženu, která už tolikrát musela bojovat o vlastní zdraví, představovalo dítě symbol naděje a budoucnosti.
Nikdo tehdy netušil, jak krátký čas jim společně zbývá.
Po její smrti zůstal malý chlapec
Zuzanin odchod přišel velmi rychle. Její nemoc se zhoršila a ani léčba nakonec nepřinesla výsledek, v který všichni doufali. Manžel Hynek zůstal s malým synem sám.
Jeníček byl v době matčiny smrti ještě příliš malý, aby pochopil, co se stalo. Nemohl si pamatovat její hlas, společné chvíle ani každodenní život tak, jak si ho pamatují dospělí.
Přesto Zuzana z jeho života úplně nezmizela.
Její matka Jana Hanáková se snažila, aby se na ni nezapomnělo. Vzpomínky na zesnulou dceru zůstávaly součástí rodiny a postupně přicházel také čas, kdy měl Jeníček začít chápat, kdo byla žena, kterou nikdy neměl možnost poznat tak, jak by si zasloužil.
Jeho babička později prozradila, že s ním k hrobu své dcery občas chodila a nechala ho zapálit svíčku.
Bylo v tom něco velmi symbolického. Malý chlapec, který přišel o maminku ještě dříve, než jí mohl skutečně porozumět, stál u jejího hrobu a postupně si vytvářel vlastní představu o ženě, která ho na konci svého života tolik milovala.
Další kapitola jeho života byla úplně jiná
Po Zuzanině smrti se život jejího manžela postupně změnil. Hynek si později našel novou partnerku a rodinné prostředí se proměnilo. Dům, který mu připomínal zesnulou manželku, nechal přestavět a vznikl nový prostor pro rodinu. Jeníček dostal vlastní pokoj a později měl získat také sourozence.
Pro dítě to znamenalo vyrůstat v prostředí, kde se minulost a současnost přirozeně prolínaly.
Jedna rodina, jedna tragická ztráta, nový život a vzpomínka na ženu, která odešla příliš brzy.
A právě v takové situaci bylo důležité, aby Jeníček jednou poznal pravdu o svém původu.
Jeho adoptivní rodiče se proto rozhodli, že před ním nebudou skutečnost tajit. Nechtěli, aby jednoho dne zjistil něco zásadního náhodou nebo od někoho cizího. Zvolili otevřenější cestu a podle vyjádření rodiny mu postupně vysvětlili, jak složitý byl jeho začátek života.
To nejdůležitější ale mělo teprve přijít.
Pravda, kterou už znal jako malé dítě
V době, kdy bylo Jeníčkovi přibližně pět a půl roku, už věděl, že je adoptovaný. Jeho tatínek mu podle slov Zuzaniny matky vysvětlil jeho životní příběh a také skutečnost, že jeho současná maminka není jeho biologickou matkou.
Rodina se rozhodla být k němu otevřená od začátku.
Nešlo přitom pouze o informaci o adopci.
Jeníček měl také brášku a podle babičky spolu vyrůstali jako sourozenci, přestože každý pocházel z jiného rodinného prostředí. Občas se samozřejmě pohádali, jako se hádají děti, ale zároveň mezi nimi bylo vidět silné pouto.
A právě tady se příběh začíná dotýkat něčeho mnohem hlubšího. Rodina totiž nechtěla, aby adopce představovala tajemství nebo něco, za co by se měl chlapec někdy stydět. Naopak se měla stát přirozenou součástí jeho příběhu.
Jenže existovala ještě jedna otázka.
Kdo byla žena, která ho tolik milovala, přestože jeho život nemohl trvat dlouho společně s ní?
O Zuzaně zatím slyšel jen část příběhu
Jana Hanáková tehdy přiznala, že Jeníčkovi o Zuzaně zatím mnoho nevyprávěla. Věděla však, že jednoho dne přijde okamžik, kdy se chlapec začne ptát.
A na tento okamžik byla připravena.
Chtěla mu o své dceři vyprávět, ukázat mu její fotografii, připomenout její povahu a především mu dát možnost poznat Zuzanu prostřednictvím vzpomínek lidí, kteří ji milovali.
To je možná jedna z nejsmutnějších částí celého příběhu.
Jeníček měl svou maminku, ale zároveň o ni přišel. Měl svou rodinu, ale jeho životní začátek byl spojen s jinou rodinou. A postupně se dozvídal, že žena, která ho adoptovala a která byla podle slov své matky díky němu na konci života nesmírně šťastná, už tu není.
Nakonec se tedy ukázalo něco, co dává celému příběhu úplně jiný význam.
Jeníček nebyl pouze adoptovaným dítětem herečky Zuzany Dřízhalové. Byl také jejím posledním velkým snem.
Zuzana si ho s manželem adoptovala krátce před svou smrtí, v době, kdy věřila, že nemoc dokáže překonat. Přestože jí osud dopřál jen krátký čas, který s ním mohla strávit, právě Jeníček se podle vzpomínek její matky stal jedním z nejšťastnějších okamžiků jejího posledního období.
A pravda, kterou se Jeníček později dozvěděl, proto nebyla jen o tom, že je adoptovaný.
Byla především o tom, že ještě předtím, než stačil své biologické kořeny pochopit, získal ženu, která ho přijala jako vlastního syna – a která ho milovala až do posledních dnů svého života.
Právě proto se jeho příběh po letech nečte jen jako příběh o adopci. Je to příběh o rodině, ztrátě, vzpomínkách a o tom, že někdy může několik společně prožitých měsíců zanechat stopu na celý život.
