Téměř sedm měsíců po odchodu Aničky Slováčkové se její rodiče dočkali chvíle, na kterou se zároveň dlouho připravovali a které se snad každý rodič raději vyhne. Na Vinohradském hřbitově vzniklo místo, kde mohou rodina, přátelé i fanoušci zpěvačce a herečce vzdát hold. Den před Dušičkami tam její rodiče přišli společně s knězem, aby dokončili poslední část rozloučení.
Anička Slováčková zemřela ve věku pouhých 29 let po dlouhém boji s rakovinou. Její odchod zasáhl nejen nejbližší rodinu, ale také mnoho lidí, kteří její příběh sledovali a obdivovali její otevřenost, energii a způsob, jakým se dokázala i v těžkých chvílích dívat dopředu.
Tentokrát ale nešlo jen o vzpomínku. Šlo o okamžik, kdy se její rodiče poprvé společně postavili před hotový hrob a mohli konečně říct, že Anička má své důstojné pietní místo.
Příprava přitom netrvala několik dní ani týdnů. Kameníci na náhrobku pracovali několik měsíců. Důvodem bylo mimo jiné čekání na kámen v odstínu, který si rodina představovala. Pro ně totiž nešlo o obyčejný pomník. Měl být spojený s Aniččinou osobností a měl působit důstojně a klidně.
Když konečně nastal den, kdy bylo možné urnu uložit, Felix Slováček dorazil na hřbitov společně s Dádou Patrasovou. Atmosféra byla podle jeho slov velmi těžká. Kněz Jiří Veith, který vedl už samotný Aniččin pohřeb, hrob vykropil a pronesl slova útěchy z Bible.
Dáda Patrasová přitom potřebovala podporu. Podle zveřejněných informací ji na místo doprovázelo několik mužů, kteří jí byli nablízku pro případ, že by ji emoce přemohly. Rodiče položili na hrob květiny a společně prožili chvíli, která pro ně znamenala další velmi bolestivou kapitolu.
Felix Slováček se ani tentokrát netajil tím, že ztráta dcery je pro něj nesmírně těžká. Hudba mu podle jeho dřívějších slov pomáhá alespoň na chvíli uniknout od smutku. Právě proto po návštěvě hřbitova pokračoval do Milevska, kde ho čekalo večerní vystoupení.
Kontrast byl téměř symbolický. Dopoledne stál u hrobu své dcery, večer měl vzít do rukou saxofon a vystupovat před lidmi. Život totiž pokračuje i ve chvíli, kdy člověk uvnitř stále zpracovává něco, co změnilo všechno.
Pozornost si získal také samotný náhrobek. Rodina na jeho podobě nechtěla nic uspěchat. Výsledkem je pomník z leštěné žuly s mramorovou kresbou, zlatým písmem a portrétem usmívající se Aničky. Právě fotografie s jejím úsměvem dává celému místu osobnější charakter.
Pro fanoušky to znamená, že konečně existuje konkrétní místo, kam mohou přijít zapálit svíčku, položit květiny nebo jen chvíli tiše zavzpomínat.
Anička ale ještě před svou smrtí měla vlastní představu o tom, kde chce spočinout. Její přání bylo spojeno s Českým rájem, který milovala. Právě tam měla být část jejího popela rozptýlena v lese.
Rodina její přání splnila už v květnu. Byla to podle Felixe Slováčka smutná, ale zároveň určitým způsobem úlevná chvíle. Anička totiž milovala přírodu a právě toto místo pro ni mělo zvláštní význam.
Tím ale příběh nekončil.
Část popela zůstala v urně a rodina ji později uložila právě do připraveného hrobu. Díky tomu vzniklo pietní místo, které může rodinu i veřejnost spojovat s Aniččinou památkou.
Celá událost však měla ještě jeden moment, který mohl vyvolat otázky. Na místě totiž chyběl Aniččin bratr Felix. Pro člověka, který o rodině věděl jen z médií, by jeho nepřítomnost mohla působit zvláštně. V tak citlivé chvíli se totiž přirozeně nabízí otázka, proč nejbližší člen rodiny u tak důležitého okamžiku nebyl.
A právě tady začala vznikat řada domněnek.
Byl snad mezi sourozenci problém? Šlo o rodinné neshody? Nebo existoval úplně jiný důvod, který s emocemi a vztahy v rodině vůbec nesouvisel?
Odpověď nakonec přinesl sám Felix Slováček.
Podle jeho vysvětlení nešlo o konflikt ani o žádné rodinné drama. Felix měl v době uložení urny důležité pracovní povinnosti. Zkoušel v Karlíně se symfonickým orchestrem a z takové zkoušky podle otce nebylo možné jednoduše odejít. Navíc se celá návštěva hřbitova domlouvala poměrně narychlo, takže si nemohl termín předem naplánovat.
Bratr ale podle svého otce nezůstal lhostejný. Slíbil, že se u Aniččina hrobu zastaví ještě před Dušičkami.
A právě v tom je možná nejdůležitější část celého příběhu. Nepřítomnost jednoho člena rodiny nemusí vždy znamenat hádku, vzdálení nebo nezájem. Někdy za ní stojí jednoduše okolnosti, které člověk zvenčí nemůže znát.
Pro rodinu Slováčkových tak tento den nebyl jen symbolickým uložením urny. Byl dalším okamžikem, kdy museli přijmout realitu, že jejich dcera už není mezi nimi. Zároveň však vzniklo místo, kde její úsměv, jméno a vzpomínka zůstanou.
A možná právě proto působí celý příběh tak silně. Anička si přála být spojena s přírodou, kterou milovala. Část jejího popela tak našla své místo v Českém ráji, zatímco další část nyní spočívá v rodinném pietním místě.
Nakonec tedy nebyl hlavním příběhem chybějící bratr ani samotný náhrobek. Největší význam má skutečnost, že rodina dokázala splnit Aniččina přání a vytvořit prostor, kde na ni mohou vzpomínat nejen její rodiče a blízcí, ale také lidé, kteří její život a tvorbu sledovali.
