Helena Dvořáková se po dlouhé době objevila na veřejnosti v podobě, která mnohé překvapila. Na premiéře filmu Tango pro 3 v pražském kině Lucerna působila spokojeně, sebevědomě a podle vlastních slov se cítila fantasticky. Jenže za jejím úsměvem se skrývá příběh, který je mnohem složitější, než by se při pohledu na herečku mohlo zdát.
Dvořáková, kterou čeští diváci znají mimo jiné jako kapitánku Janu Chládkovou z Kriminálky Anděl, má za sebou období, které výrazně změnilo její pohled na život. Před několika lety se její svět začal otáčet kolem jediné věci – vážné nemoci.
A nebyla to krátká epizoda.
S onemocněním lymfatického systému se podle svých slov potýkala několik let. Nemoc se u ní objevila už v roce 2017 a v době diagnózy byla podle hereččina vyjádření v pokročilém stadiu. Najednou musela řešit otázky, které předtím patřily někam do vzdálené budoucnosti.
Práce šla stranou.
Divadlo i film na nějakou dobu opustila a soustředila se na vlastní zdraví. Pro herečku, která byla zvyklá na jeviště, kamery a pracovní tempo, to znamenalo obrovskou změnu.
Dnes ale o tomto období nemluví způsobem, který by připomínal člověka, jenž chce vzbudit lítost. Naopak. Dvořáková se na svou zkušenost dívá především jako na zásadní životní zlom.
„Cítím se fantasticky. Jsem šťastná, že je moje tělo funkční,“ uvedla při premiéře.
Za touto větou je však mnohem víc, než se může na první pohled zdát.
Herečka totiž postupně začala přemýšlet nejen o tom, jak nemoc zvládnout, ale také o tom, jak chce svůj život po této zkušenosti vůbec žít.
Po návratu k práci si například vybrala trochu jinou cestu. Divadlo pro ni podle jejích slov zůstává náročné, a proto se více přiklonila k filmu a seriálům. K divadlu ale úplně nezanevřela. Rozhodla se pouze, že bude dávat přednost komediím.
Po letech, kdy musela řešit vážné zdravotní problémy, už totiž nechtěla svůj život naplňovat dalšími dramaty.
Tento detail možná nejlépe ukazuje, jak se její priority změnily.
Dvořáková se dnes nesnaží pouze vrátit k tomu, jak žila před nemocí. Zdá se, že si vytvořila vlastní představu o tom, co pro ni znamená spokojený život.
A právě při vzpomínkách na nejtěžší období přišla jedna z nejzajímavějších částí jejího vyprávění.
Když se její zdravotní situace zhoršila a musela řešit další postup, rozhodla se po operaci odmítnout chemoterapii. Místo toho se vydala cestou, kterou sama popisuje jako přírodní léčbu. Nejde přitom o tvrzení, že by přírodní léčba byla obecně náhradou za standardní onkologickou péči – Dvořáková pouze popsala vlastní osobní rozhodnutí a zkušenost.
Její další kroky ale nebyly pouze otázkou medicíny.
Součástí jejího příběhu se totiž stala také cesta, kterou by si možná ještě před několika lety vůbec nedokázala představit.
Indie.
Právě tam se vydala v rámci svého hledání jiné cesty. Podle jejích slov se možnost cesty objevila jako alternativa k současné medicíně. Sama přiznala, že měla strach.
Jenže překvapivě nešlo především o strach o sebe.
Největší obavy měla o svého syna a celou rodinu.
V době, kdy procházela nemocí, byl její syn Jan ještě malý. Dnes je mu deset let. Pro Dvořákovou proto nebylo nejtěžší pouze přemýšlet o vlastním zdravotním stavu. Musela se vyrovnávat také s představou, jak celou situaci zvládne její dítě a jak její nemoc ovlivní rodinu.
Právě tady dostává celý příběh úplně jiný rozměr.
Na první pohled může být vyprávění o herečce, která bojovala s rakovinou, především příběhem o nemoci. Když ale Dvořáková mluví o tom, čeho se tehdy bála nejvíce, ukazuje se, že její největší starost byla spojena s lidmi kolem ní.
„Měla jsem strach, ale spíš o syna a rodinu než o sebe,“ popsala.
A právě cesta do Indie pro ni nakonec znamenala víc než jen přesun do jiné země.
Podle vlastních slov jí umožnila vystoupit ze své „bubliny“. Na chvíli se vzdálila od prostředí, ve kterém se všechno točilo kolem nemoci, léčby, obav a každodenních problémů. Získala odstup a možnost podívat se na svůj život z jiné perspektivy.
A potom přišlo rozhodnutí, které podle ní změnilo její pohled na další život.
Začít znovu.
Ne nutně začít znovu jako herečka. Ne nutně začít znovu jako člověk po nemoci. Ale začít žít jinak – s větším klidem a nadhledem.
Dvořáková se proto po návratu nesnažila jednoduše kopírovat svůj starý život. Některé věci změnila. Některé pracovní nabídky odmítla. Některé přijala. A především si podle svých slov začala více vybírat, čemu chce věnovat svou energii.
Po téměř deseti letech se také vrátila k herecké práci.
Její současné vystupování proto může působit až překvapivě bezstarostně. Na premiéře filmu Tango pro 3 zářila, smála se a mluvila o tom, že je šťastná, že její tělo opět funguje.
Ale za tímto návratem stojí roky nejistoty.
Roky, kdy musela opustit divadlo a film. Roky, během kterých řešila nemoc lymfatického systému. Operaci. Rozhodování o další léčbě. Obavy o rodinu. A nakonec také cestu do Indie, která se pro ni stala součástí osobního hledání.
A právě poslední detail jejího vyprávění je možná nejdůležitější.
Dvořáková dnes nechce svou minulost vymazat. Ani předstírat, že se nic nestalo. Zkušenost s vážnou nemocí se stala součástí jejího života a podle jejích slov ji přivedla k tomu, aby se na něj dívala jinak.
Když se dnes objeví před kamerou, diváci tak nevidí pouze známou herečku z Kriminálky Anděl.
Vidí ženu, která se po těžkém období rozhodla vrátit k práci, ale zároveň změnit způsob, jakým chce žít.
Až na samotném konci jejího vyprávění se přitom ukazuje, čeho se tehdy bála opravdu nejvíc.
Nebyla to jen vlastní diagnóza.
Byl to její malý syn Jan a otázka, jak všechno, co se kolem jeho matky děje, zvládne on i celá rodina.
Právě proto pro ni cesta do Indie nebyla pouze cestou za jiným přístupem k léčbě. Stala se také cestou pryč od strachu, který ji dlouho svazoval.
A když se dnes Helena Dvořáková objeví před veřejností s úsměvem a říká, že se cítí fantasticky, možná právě v tom spočívá největší změna.
Po všem, čím prošla, už nechce svůj život prožívat pouze v očekávání dalšího problému.
Chce ho jednoduše žít.
S rodinou, se synem, před kamerou, v komediích a s větším klidem, než jaký měla před lety.
A její největší odhalení tak nakonec nebylo o samotné nemoci.
Bylo o tom, pro koho měla během nejhorších okamžiků největší strach – a proč se po této zkušenosti rozhodla začít svůj život vnímat úplně jinak.
