Laďka Něrgešová patří mezi tváře, které si diváci dokážou vybavit téměř okamžitě. Výrazná moderátorka, známý hlas televizních pořadů a žena, která nikdy nepůsobila dojmem člověka, jenž by se snadno vzdal. Poslední rok a půl ale její život přinesl zkoušku, kterou si nikdo dobrovolně nevybere.
Když se v roce 2025 dozvěděla, že má nádor na mozku, její každodenní život se během krátké chvíle změnil. V květnu 2025 lékaři odhalili glioblastom a už v červnu podstoupila operaci, při které byl nádor odstraněn. Následovala náročná léčba zahrnující ozařování a chemoterapii.
Pro veřejnost se tím otevřela úplně nová kapitola jejího příběhu. Najednou nebyla hlavním tématem televizního studia, rozhovorů nebo společenských událostí. Pozornost se obrátila k jejímu zdraví a k tomu, jak se s tak těžkou situací vyrovnává.
Něrgešová se přitom rozhodla, že nebude svůj život stavět pouze kolem nemoci.
Když jí zdravotní stav dovolil, cestovala. Vyrazila například do Barcelony, kam se chtěla podívat dlouhé roky. Později podnikla cestu do Říma i s dětmi. Její příspěvky ze zahraničí ukázaly, že i během náročného období se snaží hledat okamžiky, které jí připomínají, že život pokračuje.
Není přitom žádným tajemstvím, že některé dny jsou pro ni podstatně těžší než jiné.
Její návrat před televizní kamery například nebyl jednoduchý. Po několika měsících léčby se znovu objevila v pořadu Showtime, ale návrat k běžnému pracovnímu režimu znamenal také překonávání fyzických obtíží.
A právě proto může být překvapivé, čemu se v poslední době začala věnovat stále intenzivněji.
Malování.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o obyčejný koníček. Pro Něrgešovou však získalo mnohem hlubší význam. Když člověk prochází dlouhou léčbou, dny se mohou začít dělit podle vyšetření, terapií, lékařských kontrol a toho, jak se právě cítí. Kreativní činnost může přinést alespoň krátký okamžik, kdy se pozornost přesune jinam.
Něrgešová si pro svou tvorbu vybrala poměrně netradiční techniku. Akrylové barvy nanáší na plátno špachtlí a postupně vytváří obrazy, které jsou výsledkem jejího vlastního vidění světa.
Její malování navíc není jen soukromou záležitostí.
V posledních týdnech se kolem jednoho z jejích obrazů odehrál příběh, který ukázal další stránku její osobnosti. Žena na vozíku se začala zajímat o jeden z obrazů a kolem celé věci vznikla nečekaná situace. Něrgešová se nakonec rozhodla reagovat způsobem, který možná málokdo očekával — obraz jí darovala.
Tím ale její příběh nekončí.
V nejnovějším rozhovoru se Něrgešová vrací k tomu, co jí malování přináší. Nejde pouze o barvy, plátno nebo výsledný obraz. Je to také prostor, kde nemusí být moderátorkou, pacientkou ani veřejně známou osobností. Může jednoduše tvořit.
A možná právě to je v současné situaci důležité.
Něrgešová už dříve ukázala, že si chce navzdory léčbě zachovat co nejvíce normálního života. Když měla možnost cestovat, využila ji. Když mohla pracovat, vrátila se před kamery. A když potřebovala najít jiný způsob, jak zaměstnat mysl, ponořila se do malování.
Její přístup ale neznamená, že by nemoc zlehčovala.
Naopak. O svém zdravotním stavu mluví otevřeně a připouští, že léčba je náročná. Glioblastom patří mezi závažná nádorová onemocnění mozku a její léčba je dlouhodobá. Od operace proto pokračuje v terapii, jejímž cílem je boj s nemocí a podpora jejího dalšího života.
Přesto se v jejím životě objevují momenty, které nejsou spojené pouze s nemocí.
Rodina. Děti. Přátelé. Cestování. Práce. A nyní také obrazy.
Právě cestování se pro ni v posledních měsících stalo určitým způsobem svobody. Barcelona byla místem, které chtěla vidět přibližně třicet let. Dvakrát už měla dokonce letenky, ale cesta se nakonec neuskutečnila. Až nyní se jí podařilo svůj dávný sen splnit.
Krátce nato přišel další výlet — tentokrát do Říma s dětmi. Ani komplikace na letišti a stávka jí podle jejích slov cestu nezastavily.
Pro někoho mohou být podobné výlety jen obyčejnou dovolenou. V jejím případě však získávají jiný rozměr. Ukazují, že i během velmi náročného období se snaží hledat okamžiky, na které bude jednou vzpomínat kvůli něčemu jinému než pouze kvůli léčbě.
A právě tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu.
Něrgešová totiž svou současnou situaci nepopsala pouze jako boj, který musí za každou cenu vyhrát. V jejím přístupu je patrná snaha žít také během tohoto boje. Nečekat, až všechno skončí, aby si teprve potom dovolila dělat věci, které má ráda.
To je možná důvod, proč se její malování stalo tak výraznou součástí jejího současného života.
Když vezme do ruky špachtli a začne nanášet barvu na plátno, není v tu chvíli důležitá televizní kamera ani nemocniční pokoj. Důležitý je obraz, který právě vzniká.
A nakonec přišlo i její jasné poselství.
Navzdory tomu, čím prochází, nechce dovolit, aby ji nemoc definovala. Její vlastní slova znějí jednoznačně: „Já se zlomit nenechám!“
Právě tato věta je možná nejpřesnější tečkou za celým jejím současným příběhem. Neříká, že je všechno snadné. Neříká, že už má vyhráno. Říká něco jiného — že navzdory těžké léčbě si chce uchovat vlastní život, své sny, své děti, práci, cestování i obyčejnou radost z tvorby.
A možná právě proto dnes její obrazy znamenají mnohem víc než jen malování.
Jsou připomínkou, že i v období, kdy člověka život postaví před mimořádně těžkou zkoušku, mohou stále existovat malé věci, které dávají dnům směr.
Pro Laďku Něrgešovou jsou to v této chvíli barvy, plátno, špachtle — a především rozhodnutí pokračovat dál.
