Když se řekne Václav Vorlíček, mnoha Čechům se okamžitě vybaví svět, ve kterém je možné téměř všechno. Obyčejná dívka se může stát princeznou, čarodějnice může žít mezi lidmi, několik oříšků může změnit celý lidský osud a pohádkový svět se může na chvíli propojit s tím skutečným. Režisér, který dokázal vytvořit právě takovou atmosféru, odešel 5. února 2019 ve věku 88 let. Po jeho smrti ale přišlo ještě jedno poslední setkání, které se zapsalo do vzpomínek jeho kolegů i rodiny.
Václav Vorlíček nebyl pouze režisérem jednoho slavného filmu. Jeho jméno je spojeno s celou řadou děl, která se během desetiletí stala součástí českého televizního a filmového života. Tři oříšky pro Popelku, Dívka na koštěti, Arabela a další pohádky a komedie dokázaly oslovit několik generací diváků. Právě proto se očekávalo, že poslední rozloučení bude velkou událostí, na kterou dorazí nejen rodina, ale také herci, režiséři a lidé, kteří s ním během jeho dlouhé kariéry spolupracovali.
A skutečně. Do Velké obřadní síně strašnického krematoria v Praze začaly před polednem přicházet známé tváře české kultury. Mezi prvními byli například Jiřina Bohdalová, Zdeněk Zelenka a Filip Renč. Později dorazili také Jan Hrušínský, Pavel Trávníček nebo Dáda Patrasová. Pro každého z nich byl Vorlíček něčím trochu jiným — kolegou, režisérem, učitelem nebo přítelem.
Pavel Trávníček měl k Vorlíčkovi zvlášť silnou vazbu. Právě on se totiž jako princ objevil v pohádce Tři oříšky pro Popelku, která se stala jedním z nejznámějších českých filmů a dodnes se pravidelně vrací na televizní obrazovky. Dáda Patrasová zase zůstala v divácké paměti jako princezna Xenie z Arabely.
„Vzpomínám na něj s láskou a pokorou,“ uvedla tehdy Patrasová při odchodu na poslední rozloučení. Vorlíček pro ni nebyl pouze režisérem, ale člověkem, s nímž se během let opakovaně setkávala.
Ještě silnější byla slova Jana Hrušínského. Ten se s Vorlíčkem znal přibližně padesát let a společně natočili několik filmů. V den pohřbu přiznal, že na svého dlouholetého kolegu v posledních dnech myslel stále častěji. Smutek se však podle něj mohl spojovat i s úsměvem, protože Vorlíček po sobě zanechal díla, která lidem přinášela radost.
Pak ale přišla zvláštní okolnost, která celý den poznamenala.
Původně se počítalo s delším obřadem. Jenže kvůli očekávanému velkému počtu lidí bylo rozhodnuto, že se poslední rozloučení výrazně zkrátí. Rodina se podle dobových informací dozvěděla, že na celý obřad nebude k dispozici původně plánovaný čas a nakonec může trvat maximálně kolem dvaceti minut.
Pro rodinu to znamenalo velmi nepříjemnou situaci. Při tak krátkém obřadu totiž nezbývalo mnoho prostoru pro jednotlivé vzpomínky a proslovy. Zodpovědnost proto připadla především režiséru Zdeňku Zelenkovi, který byl Vorlíčkovým přítelem a kolegou.
Zelenka později přiznal, že napsat proslov pro pohřeb blízkého člověka pro něj nebylo vůbec jednoduché. Raději by podle svých slov psal dlouhý filmový scénář než několik stran věnovaných loučení s kamarádem. Přesto před přítomnými promluvil a jeho slova měla mimořádně silný účinek.
V obřadní síni mezitím seděli lidé, kteří s Vorlíčkem spojili část svého profesního života. V první řadě byli Jiřina Bohdalová, Pavel Trávníček a Jan Hrušínský. Nešlo jen o formální účast známých osobností. Pro mnohé z nich představoval Vorlíček člověka, který výrazně ovlivnil jejich kariéru i vzpomínky na český film.
Na začátku zazněla hudba ze seriálu Arabela. Poté přišel na řadu Zdeněk Zelenka. Jeho proslov byl natolik emotivní, že Jiřina Bohdalová neudržela slzy. V závěru se Zelenka před rakví uklonil.
A právě v této chvíli se atmosféra změnila.
Po Zelenkově projevu se za rodinu krátce rozloučila Vorlíčkova dcera. Kvůli omezenému času však nemohla říci všechno, co by za jiných okolností pravděpodobně zaznělo. Poděkovala svému otci za život, který dal jí i její sestře.
Poté se rozezněla hudba z Tří oříšků pro Popelku.
Pro mnoho přítomných to musel být zvláštní okamžik. Právě film, který se stal symbolem Vorlíčkovy tvorby a který tolik lidí provázel od dětství, se stal součástí jeho posledního rozloučení. A když hudba dozněla, lidé se postavili a začali tleskat.
Nebyl to jen obyčejný potlesk.
Vorlíček totiž údajně sám chtěl, aby jeho pohřeb nebyl pouze smutným okamžikem, ale aby na jeho konci zazněl potlesk. A právě toto přání se mu nakonec splnilo. Lidé se s ním nerozloučili jen tichem a slzami, ale také způsobem, který připomínal jeho vlastní tvorbu — s emocí, vzpomínkou a trochou světla.
Po skončení obřadu ještě promluvil Zdeněk Troška. Pro něj byl Vorlíček nejen významným režisérem, ale také učitelem. Troška vzpomínal, že už během studií pro něj Vorlíček představoval člověka, od kterého se mohl učit filmovému řemeslu. Zároveň ho popisoval jako člověka, kterého nikdy nezažil skutečně rozzuřeného a který si dokázal udržovat dobrou náladu a úsměv.
Zdeněk Zelenka pak po obřadu prozradil ještě jednu osobní vzpomínku. O Vorlíčkově nemoci věděl a popsal způsob, jakým jeho přítel reagoval na léčbu. Podle Zelenkova vyprávění Vorlíček zmínil ozařování a vzápětí si zapálil cigaretu. I v těžké situaci si tak zachovával svůj osobitý nadhled.
Až tehdy začínalo být jasné, co vlastně tento krátký pohřeb znamenal.
Nešlo jen o několik minut v krematoriu. Byl to okamžik, kdy se na jednom místě potkali lidé, jejichž životy Vorlíček ovlivnil svou tvorbou. Herci, kteří díky němu získali nezapomenutelné role. Režiséři, kteří se od něj učili. Přátelé, kteří ho znali desítky let. A rodina, která se musela během několika minut rozloučit s člověkem, jehož život trval téměř devět desetiletí.
Václav Vorlíček zemřel po dlouhé nemoci 5. února 2019. Ani ve svých 88 letech však nepřestal přemýšlet o filmu. Podílel se ještě na přípravách pohádky Zlatovláska a jeho tvorba tak zůstávala živá až do posledních let jeho života.
A právě zde se skrývá nejpůsobivější detail celého příběhu.
Muž, který po desetiletí učil diváky věřit na pohádky, nakonec dostal poslední rozloučení, které mělo téměř filmový závěr. Nejprve zazněla Arabela, potom přišla slova jeho přítele, slzy Jiřiny Bohdalové a krátké rozloučení rodiny. A nakonec zazněla melodie z Tří oříšků pro Popelku — pohádky, kterou Vorlíček vytvořil a která se stala nesmrtelnou součástí českých Vánoc.
Lidé vstali.
A zatleskali mu.
Přesně tak, jak si to sám přál.
Dnes už od jeho smrti uplynula léta, ale jeho filmy nezmizely. Naopak. Postavy a příběhy, které vytvořil, stále žijí mezi diváky. A možná právě proto nebylo jeho poslední rozloučení pouze loučením se zesnulým režisérem.
Bylo také posledním potleskem člověku, který dokázal proměnit filmový svět v místo, kam se lidé mohou vracet znovu a znovu — i po mnoha desetiletích.
