Když se řekne Václav Neckář, mnoha lidem se okamžitě vybaví melodie, které provázely jejich mládí, první lásky i chvíle, na které se nezapomíná. Jeho hlas se stal součástí české hudební historie a jeho písně si dokázaly najít cestu k několika generacím posluchačů. Jenže ani dlouhá kariéra a desítky známých hitů nemohou člověka připravit na každý okamžik, který mu život přinese. A právě jeden takový zažil oblíbený zpěvák v době, kdy slavil významné životní jubileum.
Na první pohled mohlo jít o další televizní pořad, jakých se během silvestrovského večera objevuje na obrazovkách celá řada. Tentokrát však tvůrci zvolili úplně jinou cestu. Místo obyčejného vzpomínání, dlouhých rozhovorů a tradičních gratulací připravili hudební příběh, ve kterém dostaly Neckářovy písně nové podoby a jeho kolegové se proměnili v postavy neobvyklého hotelu.
Projekt dostal název Hotel Hvězdář a vznikl u příležitosti zpěvákových 75. narozenin. Česká televize jej zařadila do silvestrovského programu roku 2018. Už samotná myšlenka slibovala něco neobvyklého: známé melodie měly ožít v nových aranžích, propojit se s příběhem a nabídnout divákům pohled na písně, které mnozí znají téměř nazpaměť, ale v takovém provedení je možná ještě nikdy neslyšeli.
V centru dění se ocitl samotný Václav Neckář. Tentokrát však nešlo pouze o zpěváka, který by usedl před kameru a přijímal gratulace. Ve filmu ztvárnil majitele hotelu, jenž se ocitá v nepříjemné situaci. Jeho podnik se potýká s problémy a naději na záchranu představuje významný astronomický kongres. Jenže očekávaní hosté nepřijíždějí, a tak se zdánlivě obyčejný hotel postupně mění v místo plné nečekaných setkání, hudby a zvláštních postav.
Právě zde začíná příběh, který se nesnaží být pouze přehlídkou známých tváří. Do hotelového dění vstupují další postavy, každá se svým vlastním charakterem a úkolem. Jan Cina se představuje jako hotelový pikolík Miloš, který se snaží získat přízeň recepční v podání Bereniky Kohoutové. Jejich příběh přináší do celého filmu lehkost, humor i romantickou linku.
Jenže to zdaleka není všechno.
V jednom z pokojů se zabydlí podivínský vědec, kterého ztvárnil Jiří Korn. Místo běžných hotelových činností tam připravuje nejrůznější lektvary a do příběhu vnáší atmosféru, kterou by člověk od tradiční silvestrovské zábavy možná vůbec nečekal. Zahradou se zase prochází věrná fanynka v podání Lucie Bílé. A když je potřeba vyměnit žárovky v hotelovém sále, objeví se Jaromír Nohavica s brašnou opraváře.
Takové obsazení samo o sobě naznačuje, že tvůrci nechtěli vytvořit obyčejný televizní koncert. Každý z účinkujících dostal prostor stát se součástí příběhu a zároveň přinést vlastní interpretaci písní, které jsou neodmyslitelně spojené s Václavem Neckářem.
Vedle nich se do projektu zapojili také Václav Noid Bárta, Eva Burešová, Ondřej Ruml, Radoslav Banga a Thom Artway. Celkem se v nostalgicky laděném hotelu vystřídaly přibližně dvě desítky osobností české hudební scény. Nešlo přitom jen o to, aby zazpívaly známé skladby. Měly je uchopit po svém, někdy překvapivě, jindy s respektem k původní podobě.
Právě tato svoboda byla jedním z nejzajímavějších prvků celého projektu. Některé písně totiž pro interprety znamenaly víc než jen další položku v hudebním programu. Měli ke konkrétním skladbám osobní vztah, vzpomínky nebo vlastní představu o tom, jak by měly znít. Režisér Jakub Wehrenberg proto musel hledat rovnováhu mezi přáními účinkujících a potřebami příběhu.
Z několika set písní, které Václav Neckář během své kariéry nazpíval, tvůrci vybrali šedesát skladeb, jež mohly zapadnout do děje. Ne všechny se nakonec do filmu dostaly. Některé oblíbené melodie musely zůstat stranou, protože se do připravovaného příběhu nehodily. Výsledkem měl být celek, ve kterém hudba nepůsobí jako náhodně poskládaná série vystoupení, ale jako přirozená součást vyprávění.
Některým umělcům se však podařilo prosadit právě tu píseň, kterou si přáli. Radoslav Banga, známý také pod jménem Gipsy, si vybral skladbu Stín katedrál. Tvůrci souhlasili, ovšem s podmínkou, že ji pojme zcela jinak, po balkánsku. Zpočátku se mu do takového experimentu příliš nechtělo, nakonec však výzvu přijal.
Zajímavou volbu učinil také Jaromír Nohavica. Rozhodl se pro píseň Podej mi ruku a projdem Václavák. Pro Jana Neckáře, bratra slavného zpěváka, měl tento okamžik zvláštní význam. Skladba totiž pochází právě od něj. Jeho dojetí proto nebylo jen reakcí na další povedené vystoupení, ale také na osobní setkání s hudbou, která má v rodině Neckářových vlastní příběh.
Lucie Bílá si zase vybrala píseň Chci tě líbat. Podle režiséra ji zpívala už v patnácti letech, někde pod stanem. Tehdy však na vytoužené polibky nedošlo. Po letech se ke skladbě vrátila a dala jí nové místo v hudebním příběhu, který měl být především poctou člověku, jehož písně ovlivnily tolik posluchačů.
Výjimečný moment přinesl také Thom Artway. Skladba Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě pro něj představovala první píseň, kterou zazpíval v češtině. I díky podobným detailům získal Hotel Hvězdář osobnější rozměr. Za každým vystoupením se skrýval jiný vztah k Neckářově tvorbě a každá nová verze ukazovala, jak různými způsoby mohou známé melodie oslovovat další generace.
Natáčení ovšem nebylo jednoduché. Hodinový hudební film vznikal na zámku během pouhých šesti dnů. Tvůrci někdy zvládli natočit i tři hudební klipy za jediný den, přestože za běžných okolností může příprava jednoho takového klipu trvat několik dní. Rychlé tempo vyžadovalo soustředění, dobrou organizaci a ochotu všech zúčastněných přizpůsobit se neobvyklým podmínkám.
Režisér Jakub Wehrenberg chtěl navíc nabídnout něco jiného než tradiční televizní estrádu. Nechtěl pouze shromáždit známé osobnosti, nechat je zavzpomínat a poté představit jejich vystoupení. Jeho cílem bylo vytvořit filmový svět, v němž se hudba, herectví a jednotlivé příběhy propojí v jeden celek.
A právě proto se Hotel Hvězdář stal mnohem víc než jen narozeninovým dárkem. Připomněl, že starší písně nemusí zůstávat uzavřené v minulosti. Mohou se proměňovat, získávat nový rytmus a oslovovat i lidi, kteří původní verze poslouchali až dlouho předtím, než se na hudební scéně objevili někteří z účinkujících.
Nejdojemnější okamžik však nepřišel během samotného natáčení ani při některé z nečekaných hudebních proměn. Přišel ve chvíli, kdy se hotový projekt představil pozvaným hostům. Na předpremiéře totiž Václav Neckář nesledoval pouze další televizní pořad. Díval se na výsledek práce lidí, kteří se rozhodli vzdát mu hold způsobem, jenž přesahoval běžné blahopřání.
Když jeho mladší kolegové předváděli své verze známých skladeb, zpěvák jim dojatě tleskal. Vedle něj seděl také jeho bratr Jan Neckář, který neskrýval radost z toho, jakým způsobem se podařilo hudební překvapení připravit. Některá vystoupení podle něj mohla obstát i jako samostatné videoklipy.
A co nakonec udělalo z celého projektu tak osobní zážitek? Nebyla to jen slavná jména, neobvyklé role ani množství známých písní. Podstatné bylo, že umělci nemuseli být k účasti přemlouváni. Jakmile zaznělo jméno Václava Neckáře, nabídku přijímali s tím, že pro ně představuje čest.
Právě v tom spočívalo největší překvapení celého Hotelu Hvězdář. Za fantaskním příběhem o hotelu, který se snaží zachránit před krachem, se skrývala upřímná pocta zpěvákovi, jehož tvorba zůstává živá i po desetiletích. Jak to výstižně shrnul jeho bratr Jan Neckář, nešlo ani tak o pořad, při kterém by se diváci museli smíchy popadat za břicho, ale spíše o pohlazení.
A tak se z televizního silvestrovského filmu stal dárek, který Václava Neckáře hluboce dojal. Dvě desítky osobností mu prostřednictvím jeho vlastních písní připomněly, že hudba, kterou během života rozdával posluchačům, se k němu může po letech vrátit v úplně nové podobě. Právě tento okamžik dal celému projektu jeho největší smysl: nešlo jen o oslavu narozenin, ale o poděkování za písně, které si lidé nesou ve vzpomínkách dodnes.
