Když se řekne Jiří Štěpnička, mnoha českým divákům se okamžitě vybaví hlas, který doprovázel slavné filmové hrdiny, i herec, jehož tvář se objevovala na divadelních jevištích a televizních obrazovkách. Patřil k osobnostem, které si získaly respekt nejen svým talentem, ale také dlouholetou prací pro českou kulturu. Jeho kariéra trvala desítky let a jeho jméno bylo úzce spojeno s Národním divadlem. Nyní však přišla smutná zpráva: Jiří Štěpnička zemřel ve věku 79 let.
Jeho odchod oznámilo Národní divadlo prostřednictvím svého mluvčího Tomáše Staňka. Pro českou hereckou scénu jde o ztrátu výrazné osobnosti, která strávila na jedné z nejvýznamnějších divadelních scén země více než půl století. Za sebou zanechal rozsáhlé herecké dílo, nezaměnitelný hlas a vzpomínky, které si s ním spojují celé generace diváků.
Příběh tohoto herce však nebyl pouze cestou za úspěchem. Jeho život poznamenaly také události, které by si žádné dítě nemělo prožít. Za profesionální jistotou, kterou na jevišti působil, se skrývalo dětství poznamenané odloučením od matky a rodinnou tragédií spojenou s politickými poměry tehdejšího Československa.
Více než padesát let na scéně Národního divadla
Jiří Štěpnička spojil svou profesní dráhu s Národním divadlem v roce 1975. Během téměř pěti desetiletí zde vytvořil desítky významných rolí a stal se součástí historie činoherního souboru. Jeho repertoár zahrnoval klasická díla i moderní inscenace, v nichž mohl předvést široký rozsah svého hereckého talentu.
Ztvárnil například Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Švandu ve Strakonickém dudákovi nebo Shylocka v Kupci benátském. Každá z těchto postav vyžadovala jiný přístup, jinou energii a schopnost porozumět složitým lidským charakterům.
V roce 2010 získal Cenu Thálie za roli Raymonda v inscenaci Blackbird. Toto ocenění potvrdilo, že jeho herecké schopnosti nezůstávaly bez povšimnutí ani u odborné veřejnosti. V roce 2023 obdržel cenu Herecké asociace za dlouholeté mistrovství v dabingu a o rok později také ocenění Master Prix Nadace Život umělce.
Pro Štěpničku nebylo divadlo jen místem, kam pravidelně přicházel odehrát svou roli. Stalo se prostředím, ve kterém strávil podstatnou část svého života. Diváci se měnili, inscenace přicházely a odcházely, ale on zůstával součástí souboru, který pro něj představoval zásadní profesní zázemí.
Jeho hlas patřil k nejznámějším v českém dabingu
Mnozí lidé možná ani nevěděli, kolikrát se s Jiřím Štěpničkou setkali, aniž by ho viděli na obrazovce. Jeho hlas totiž provázel slavné zahraniční filmové hvězdy a stal se pro české publikum téměř neoddělitelnou součástí jejich postav.
Daboval například Harrisona Forda, Michaela Douglase, Stevena Seagala nebo Jeffa Bridgese. V roce 2002 získal Cenu Františka Filipovského za dabing Mela Gibsona v komedii Po čem ženy touží.
Právě dabing dokáže vytvořit zvláštní spojení mezi hercem a publikem. Divák sleduje zahraniční film, vnímá emoce hlavní postavy a její hlas si postupně spojí s konkrétním člověkem. Když se tento hlas opakuje v dalších filmech, vzniká pocit důvěrné známosti, který může přetrvávat celé roky.
Štěpnička měl schopnost dodat postavám osobitost a přesvědčivost, aniž by zastínil jejich původní představitele. Jeho práce tak pokračovala i v okamžicích, kdy se sám neobjevoval před kamerou.
Jeho herecká dráha ale zahrnovala také film a televizi. Objevil se ve snímcích Slasti otce vlasti, Jak básníci přicházejí o iluze a Ve stínu, stejně jako v seriálech Chlapci a chlapi, Vyprávěj či Ordinace v růžové zahradě. Výraznou televizní rolí bylo také ztvárnění Klementa Gottwalda v seriálu Gottwald z roku 1986. K této práci se později vyjadřoval kriticky a otevřeně přiznával, že tehdejší profesní podmínky jeho rozhodování výrazně ovlivnily.
Rodinný příběh, který poznamenaly dějiny
Jiří Štěpnička se narodil v roce 1947 ve Velké Británii. Jeho matkou byla známá česká herečka Jiřina Štěpničková a otcem akademický malíř Jan Samec. Při narození dostal příjmení Samec, později však přijal příjmení své matky, pod kterým ho znala veřejnost.
Jiřina Štěpničková patřila k výrazným hereckým osobnostem své doby. Její kariéru však dramaticky poznamenaly politické poměry po nástupu komunistického režimu. V roce 1951 se pokusila se synem opustit Československo, ale pokus o útěk skončil zatčením. Následně byla odsouzena k patnácti letům vězení a za mřížemi strávila deset let.
Pro malého Jiřího to znamenalo dlouhé odloučení od matky. Část dětství prožil v dětském domově, později se o něj staral otec se svou partnerkou. Dítě, které mělo vyrůstat v blízkosti svých rodičů, se tak muselo přizpůsobit okolnostem, které samo nemohlo ovlivnit.
Když se matka se synem znovu setkala, bylo Jiřímu třináct let. Jejich společný život už nemohl jednoduše navázat tam, kde byl přerušen. Roky odloučení změnily jejich vztah a oba se museli znovu učit žít společně.
Štěpnička o svém dětství později hovořil otevřeně. Ve vzpomínkách se objevovaly nejen bolestné události, ale také obyčejné rodinné momenty. Připomínal například dopisy, které si s matkou vyměňoval, když žil s otcem v Karlových Varech. Matka mu v nich opravovala pravopisné chyby, což byla drobná, ale výmluvná ukázka její povahy.
Rozhodl se jít vlastní cestou
Přestože jeho rodinný příběh byl spojen s výraznou hereckou osobností, Jiří Štěpnička si postupně vybudoval vlastní jméno. V roce 1969 absolvoval pražskou DAMU a po působení v Hradci Králové a Brně nastoupil do Národního divadla.
Jeho cesta nebyla jednoduchým opakováním kariéry slavné matky. Vytvořil si vlastní herecký styl a stal se respektovaným členem divadelního souboru. Získával role, pracoval před kamerou a věnoval se dabingu, který mu přinesl další generace obdivovatelů.
Jeho život zároveň ukazuje, jak složitá mohou být rozhodnutí umělce v prostředí, kde profesní příležitosti ovlivňují i okolnosti mimo samotné herectví. Štěpnička se například později vyjadřoval ke své účasti v seriálu Gottwald a neskrýval, že přijetí této role vnímal jako profesně vynucené rozhodnutí. V jeho rodinném příběhu přitom šlo o mimořádně citlivou kapitolu, protože jeho matka byla obětí komunistické perzekuce.
Zpráva, která uzavřela dlouhou uměleckou dráhu
Jiří Štěpnička zemřel 11. října 2026 ve věku 79 let. Jeho úmrtí potvrdilo Národní divadlo, které zdůraznilo jeho význam pro českou činohru a kulturní život několika generací.
Jeho odkaz tvoří téměř stovka rolí na jevišti Národního divadla, výrazné filmové a televizní postavy i dabing, díky němuž jeho hlas znají miliony lidí. Za svou práci získal významná ocenění a po desetiletí patřil k respektovaným osobnostem českého herectví.
Za tímto profesním úspěchem se však skrýval život, který nebyl ušetřen bolesti. Jako malý chlapec přišel na dlouhá léta o každodenní blízkost matky. Později se musel vyrovnávat s rodinnými okolnostmi, jejichž příčiny sahaly daleko za hranice soukromého života.
Právě proto jeho příběh zůstává silný i mimo divadelní svět. Připomíná člověka, který se dokázal prosadit vlastním talentem, přestože jeho dětství poznamenaly události, které nemohl ovlivnit.
Až se příště v českém filmu ozve hlas Harrisona Forda nebo Michaela Douglase, mnozí diváci si možná znovu vzpomenou na muže, který jim tyto filmové hrdiny po léta přibližoval. Jiří Štěpnička už na jeviště nevstoupí, jeho hlas a herecké výkony však zůstávají součástí české kulturní paměti.
Посмотреть эту публикацию в Instagram
