Jiří Štěpnička patřil k těm hercům, jejichž hlas i tvář provázely české diváky po dlouhá desetiletí. Na divadelním jevišti dokázal zaujmout svou profesionalitou, v televizi si získal přízeň publika a v dabingu propůjčil svůj hlas postavám, které znali lidé po celém světě. Pro mnohé byl jeho hlas neodmyslitelně spojený s Harrisonem Fordem nebo inspektorem Barnabym. Jen málokdo si však dokázal představit, jak těžké období prožíval v posledních letech svého života.
Herec, který byl zvyklý pracovat, vystupovat před publikem a setkávat se s kolegy, se postupně musel vzdávat věcí, které pro něj byly naprosto přirozené. Zdravotní potíže mu nakonec znemožnily pokračovat v herecké kariéře tak, jak si přál. Do Národního divadla, kde působil od roku 1975, už nemohl pravidelně nastupovat na jeviště. Přesto se svého milovaného prostředí nechtěl úplně vzdát a alespoň jako divák se snažil zůstat jeho součástí.
Za jeho profesionálním úspěchem se přitom skrýval také velmi osobní příběh. Štěpnička byl muž, který po desetiletí sdílel život se svou manželkou Janou. Jejich manželství trvalo téměř šedesát let a představovalo jednu z nejdůležitějších jistot jeho života. Když však před čtyřmi lety o svou životní partnerku přišel, zůstalo po ní prázdné místo, které se mu jen těžko dařilo zaplnit.
Lidé, kteří ho znali, si všímali, že se po této ztrátě změnil. Smutek se neomezoval pouze na vzpomínky nebo chvíle, kdy zůstal sám. Zasahoval do jeho každodenního života a postupně se přidávaly další problémy, které mu ubíraly sílu.
Přesto se Jiří Štěpnička snažil zůstávat sám sebou. Jeho blízcí ho popisovali jako skvělého společníka, člověka, který měl smysl pro humor a dokázal ostatní rozesmát. Dokonce i v době, kdy už ho zdraví výrazně omezovalo, si zachovával schopnost vtipkovat a rozdávat úsměvy.
Právě proto je příběh jeho posledních dnů tak bolestný. Nejde jen o odchod významného herce, ale také o osud člověka, který se musel postupně loučit s tím, co měl rád, a zároveň se vyrovnávat se ztrátou ženy, s níž strávil téměř celý dospělý život.
Jeho zdravotní problémy se v posledních letech postupně zhoršovaly. Jedním z nejtěžších okamžiků byl pád pod tramvaj, ke kterému došlo v prosinci 2022. Štěpnička tehdy přiznal, že byl duchem nepřítomný. Spadl z tramvajového nástupiště do kolejiště a protože měl v obou rukou věci, nemohl se pádu pořádně ubránit. Dopadl přímo na hlavu.
Tramvaj naštěstí zastavila včas. Herec však utrpěl bolestivá zranění a modřiny v obličeji mu zůstaly téměř rok. Situaci komplikovalo i to, že užíval léky na ředění krve. Taková nehoda by byla náročná pro každého, ale pro člověka, který už se potýká s psychickými a zdravotními obtížemi, mohla znamenat další velkou zátěž.
O dva roky později přišla další nehoda. V létě 2024 spadl na chalupě ze žebříku, když opravoval střechu. Při pádu si poranil holeň a rána se hojila velmi obtížně. Podle zveřejněných informací mu ještě dlouho hnisala.
Zdravotní problémy se tak vrstvily jeden na druhý. Zatímco dříve byl zvyklý na pracovní tempo a aktivní život, stále častěji musel přizpůsobovat své plány tomu, co mu dovolovalo jeho tělo. Přátelé si všímali, že hůře chodí a že se občas zdá být méně soustředěný než dříve.
Jeho dlouholetý kolega, který si přál zůstat v anonymitě, později vzpomínal, že spolu naposledy mluvili někdy na jaře. Štěpnička už tehdy působil unaveně a jeho zdravotní stav vzbuzoval obavy. Když mu pak kolega několikrát telefonoval a herec už nezvedal telefon, začal tušit, že se děje něco vážného.
Nebyl to jediný člověk, který si uvědomoval, že se jeho život blíží k těžkému období. Jeho blízcí sledovali, jak postupně ztrácí síly, a mohli jen doufat, že se mu dostane potřebné péče a podpory.
Pro herce muselo být zvlášť bolestivé, že už nemohl pokračovat v práci, kterou miloval. Národní divadlo pro něj nebylo jen zaměstnáním. Bylo součástí jeho identity a místa, kam patřil. Sám kdysi říkával, že z Národního divadla se do důchodu neodchází. Tato slova vystihovala jeho vztah k herectví i jeho neochotu přijmout, že jednou už nebude moci vystupovat před publikem.
Jeho kariéra přitom nebyla omezena pouze na divadlo. Významnou stopu zanechal také v televizních seriálech a dabingu. Diváci si ho mohli pamatovat například jako primáře Bojana v seriálu Sestřičky, dříve známém jako Modrý kód. V této roli působil několik let, než se rozhodl odejít. Svou roli v rozhodování tehdy hrály i obavy z nákazy koronavirem.
Postupně se tak uzavírala jedna profesní kapitola za druhou. Zůstávaly vzpomínky, kolegové a diváci, kteří jeho práci obdivovali. Jenže za veřejným obrazem známého herce se odehrával také soukromý boj, o němž se nedalo mluvit jednoduše.
Když v roce 2022 zemřela jeho manželka Jana, přišel o člověka, který ho provázel většinou života. Štěpnička o ní mluvil jako o své životní lásce. Přiznával, že mu chybí na každém kroku a že se s její ztrátou jen těžko vyrovnává. Po téměř šedesáti letech společného života je totiž těžké zvyknout si na to, že člověk, se kterým sdílel každodenní radosti i starosti, už není nablízku.
Přátelé se snažili být mu oporou, ale žádná návštěva ani rozhovor nemohly jednoduše nahradit jeho manželku. Ztráta se stala jedním z nejvýraznějších zlomů jeho života a v dalších letech se k ní přidaly také fyzické potíže.
Přestože se jeho stav zhoršoval, v květnu 2026 se ještě objevil na veřejnosti. Dorazil do pražské galerie Nová síň na výstavu obrazů, která souvisela s tvorbou jeho otce Jana Samce a dalšího člena rodiny. Přišel ve slavnostním obleku a navzdory problémům s chůzí a zadýcháváním se snažil udržet dobrou náladu. Rozdával úsměvy a vtipkoval s lidmi kolem sebe.
Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení. Na fotografiích bylo možné vidět člověka, který si stále zachovával důstojnost a chuť komunikovat, ale jehož zdravotní potíže už nebylo možné přehlédnout.
V následujících měsících se jeho situace dále zhoršila. Trápil ho těžký zánět, který mu znemožnil pokračovat v herecké práci. Nakonec byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze, na oddělení nefrologie. Odtud byl později převezen do zařízení s péčí, kde strávil poslední dny života.
Pro jeho rodinu to muselo být nesmírně těžké období. Sledovat, jak člověk, který byl po většinu života aktivní a samostatný, postupně ztrácí síly, je bolestné. Dcera Judita následně potvrdila, že její otec zemřel právě v tomto zařízení.
Jeho příběh však nekončí pouze vzpomínkami na nemoc a ztráty. V posledních chvílích se odehrála také návštěva, která pro něj měla hluboký duchovní význam
Krátce před smrtí ho navštívil kněz Jakub Berka z baziliky svaté Ludmily na pražském náměstí Míru. S hercem ho spojovalo také umění, protože v kostele se v minulosti konaly výstavy obrazů jeho otce. Tentokrát však nešlo o kulturní událost ani o společné vzpomínky na umělecký svět.
Kněz mu nabídl poslední pomazání. Jiří Štěpnička tuto nabídku přijal a společně se pomodlili. Podle zveřejněných informací odcházel smířený. Pro člověka, který za sebou měl dlouhý život, bolestnou ztrátu milované ženy a období vážných zdravotních obtíží, mohl tento okamžik představovat důležitou chvíli klidu.
Jiří Štěpnička zemřel v neděli 11. října 2026 ve věku 79 let. Zpráva o jeho odchodu zasáhla české herecké prostředí i diváky, kteří ho znali z divadla, televizních seriálů a dabingu.
Jeho poslední roky nebyly jednoduché. Musel se vyrovnávat s odchodem manželky, několika nehodami i nemocí, která ho připravila o možnost pokračovat v milované profesi. Přesto po sobě zanechal vzpomínku na člověka, který dokázal ostatní rozesmát a který se snažil zachovat si svou povahu i v době, kdy mu život přinášel stále těžší zkoušky.
Po smrti bude uložen do hrobu na Vyšehradě, kde odpočívá také jeho matka, slavná herečka Jiřina Štěpničková, a jeho manželka Jana Říhová.
Jeho příběh tak získává symbolický závěr. Muž, který po desetiletí propůjčoval svůj hlas filmovým hrdinům a přinášel divákům emoce prostřednictvím svých rolí, se nakonec vrací na místo, kde bude odpočívat po boku nejbližších.
A právě vzpomínka na jeho manželku možná nejlépe vysvětluje, jak hluboké pouto je provázelo. Když o ní mluvil po její smrti, přiznával, že mu chybí na každém kroku. Jejich společných téměř šedesát let nebylo možné nahradit. Nyní budou oba odpočívat vedle sebe, zatímco jejich příběh zůstane součástí vzpomínek rodiny, kolegů i diváků, kteří si Jiřího Štěpničku budou pamatovat nejen podle jeho hlasu, ale také podle lidskosti a humoru, které ho provázely.
