Hudba, která se stala součástí života
Vladimír Růžek byl s kapelou Markýz John spojený téměř půl století. Přidal se k ní v roce 1978, jedenáct let po jejím založení, a postupně se stal jednou z jejích nejvýraznějších osobností. Zpočátku působil především jako kytarista, později se však ujal také hlavního pěveckého partu.
Právě jeho hlas a hra na kytaru se pro řadu posluchačů staly neodmyslitelnou součástí zvuku skupiny. Během let se v kapele vystřídali různí hudebníci, Růžek ale pomáhal udržovat kontinuitu jejího příběhu a spojoval jednotlivá období její existence.
Markýz John patřil ke skupinám, které si získávaly publikum především koncertováním. Kapela vystupovala v kulturních domech po celé republice i na pražských pódiích. Její hudba provázela posluchače v různých etapách života a pro mnohé se pojila se vzpomínkami na mládí, přátele, první koncerty nebo večery strávené s oblíbenými písněmi.
Mezi známé skladby skupiny patří například Bim Bam, Sacramento, Doznívající smích nebo Důvod žít. Kapela se inspirovala také zahraniční rockovou tvorbou a některé písně americké skupiny Toto upravila do české podoby.
Pro fanoušky proto Růžkův odchod neznamená pouze ztrátu jednoho hudebníka. Připomíná jim také celou hudební éru a roky, během nichž se písně Markýze Johna staly součástí jejich osobních příběhů.
Když se rodinný příběh spojí s hudebním
Výjimečné místo v Růžkově životě měla také rodina. Jeho syn Jakub se totiž vydal podobnou cestou a v roce 2001 se ke skupině připojil jako klávesista a zpěvák. Otec a syn tak spolu mohli sdílet nejen rodinné chvíle, ale také hudební práci a vystupování.
Pro Jakuba byl Vladimír nejen zkušeným muzikantem, ale především otcem, kterého obdivoval. Jeho slova po oznámení úmrtí to vystihují velmi osobně. Napsal, že jeho otec rozdal tolik lásky a dobra, jako by to stačilo na tři životy. Připomněl také jeho bohémskou povahu a přiznal, že by chtěl být jako on.
Právě tato věta měla pro mnoho lidí zvláštní sílu. Nešlo o vzpomínku na slavné koncerty ani o výčet hudebních úspěchů. Syn vyjádřil obdiv k člověku, kterého znal mnohem blíž než fanoušci z publika.
Jakub zároveň přiznal, že se s otcovým odchodem vyrovnává obtížněji, než čekal. „Věděl jsem, že to přijde, ale je to těžší, než jsem si myslel,“ napsal ve svém rozloučení.
Z jeho slov vyplývá, že rodina si uvědomovala, že se blíží těžké chvíle. Konkrétní okolnosti ani přesnou příčinu úmrtí však v oznámení nezveřejnila. Proto není možné s jistotou říct, co přesně se v posledních dnech odehrálo.
Zdravotní problémy změnily plány kapely
Že se zdravotní stav Vladimíra Růžka zhoršoval, bylo patrné už několik měsíců před jeho smrtí. Na začátku roku 2026 kapela informovala o operaci mozku, která podle tehdejších zpráv proběhla podle plánu.
Později však musel Markýz John kvůli muzikantovu zdravotnímu stavu rušit koncerty. V květnu skupina oznámila, že některá vystoupení neuskuteční, protože Růžek nemohl pokračovat v běžném koncertním režimu.
V srpnu pak přišla další zpráva, která fanouškům naznačila, že návrat na pódia už nemusí být možný. Kapela oznámila, že bude pokračovat bez svého frontmana. Jeho syn tehdy vysvětlil, že otcův stav mu návrat na pódia definitivně neumožňuje.
Pro hudebníky i příznivce skupiny to muselo být bolestné období. Kapela, která byla s Růžkem spojena po většinu jeho hudebního života, se musela připravovat na novou kapitolu bez člověka, jenž patřil k jejím nejdůležitějším tvářím.
Zrušené koncerty a oznámení o pokračování bez frontmana byly zároveň připomínkou, že za hudebními vystoupeními a známými jmény stojí skuteční lidé, jejichž životy může zdravotní stav zásadně změnit.
Co zůstává po člověku, na kterého fanoušci nezapomenou?
Vladimír Růžek zemřel 17. října 2026, pouhých pět dní po svých 71. narozeninách. Zpráva se rychle rozšířila mezi fanoušky české rockové hudby a na sociálních sítích se začaly objevovat kondolence i vzpomínky na jeho působení v Markýzi Johnovi.
Přesná příčina jeho smrti nebyla v rodinném oznámení zveřejněna. Přestože se v předchozích měsících potýkal se zdravotními problémy, není namístě domýšlet si podrobnosti, které rodina nepotvrdila.
Jedno je však zřejmé: Růžek po sobě zanechal hudební stopu, která přesahuje jednotlivé koncerty a nahrávky. Pro fanoušky bude dál žít v písních, jež poslouchali, i ve vzpomínkách na chvíle, kdy je jeho hlas doprovázel.
A pro jeho syna Jakuba zůstane především otcem, kterého obdivoval a jehož odchod pro něj znamená mnohem víc než konec jedné hudební kapitoly.
Právě osobní rozloučení jeho syna ukázalo, jak hluboké pouto mezi nimi bylo. Za veřejným obrazem rockového muzikanta se skrýval člověk, na kterého jeho nejbližší vzpomínají s láskou a úctou.
„Chtěl bych být jako on.“ Těmito slovy Jakub Růžek vyjádřil to, co se někdy těžko popisuje dlouhými proslovy. Jeho otec už na pódium nevyjde, ale jeho hudba i vzpomínky na společné chvíle zůstávají. A právě ty budou pro rodinu i posluchače nejdůležitější připomínkou muže, který zasvětil velkou část života českému bigbítu.
