Když Mirek Topolánek popsal, jak se cítí během léčby rakoviny, jeho slova byla nečekaně otevřená. Bývalý český premiér, který byl dlouhá léta zvyklý vystupovat sebevědomě a bez zbytečných okolků, dnes čelí situaci, kterou nelze vyřešit politickým rozhodnutím ani silnou vůlí během jediného dne. Léčba ho vyčerpává, některé dny mu bere energii a běžné činnosti jsou náročnější než dříve. Přesto se nevzdává a opakuje, že chce žít. Právě tato věta se stala nejvýraznějším poselstvím jeho nejnovějšího rozhovoru.
Topolánek se léčí s rakovinou slinivky a podstupuje náročnou chemoterapii. K ní se nově přidala také biologická léčba, jejímž cílem je zabránit dalšímu růstu metastáz. Nejde tedy o jednoduché období, které by mohl překonat pouhým odpočinkem. Každý léčebný cyklus má své důsledky a jeho tělo se musí vyrovnávat s velkou zátěží. Přesto se bývalý politik snaží zachovat si co největší část svého dosavadního života.
V rozhovoru, o němž informovala CNN Prima NEWS s odkazem na Blesk, použil Topolánek velmi přímočará slova: vypadá prý jako zombie, ale už je mu lépe. Za touto poznámkou se skrývá nejen fyzické vyčerpání, ale také jeho typický černý humor. Nesnaží se předstírat, že je všechno v pořádku, ani nechce své okolí přesvědčovat, že nemoc nemá žádný vliv na jeho každodenní život. Otevřeně připouští, že léčba je náročná a že ne každý den dokáže fungovat podle svých představ.
Přesto se snaží zůstat aktivní. Sport pro něj není jen způsob, jak si udržet kondici. Pomáhá mu také psychicky, protože mu dává pocit, že nad svým životem stále může mít alespoň částečnou kontrolu. Sám popsal, že bezprostředně po chemoterapii nemá sílu na všechno, co by chtěl dělat. O několik dní později už se však dokáže vrátit do posilovny. Hraje také golf a těší se na začátek lyžařské sezony.
Takový přístup neznamená, že by přehlížel vlastní limity. Naopak, musí se naučit rozlišovat mezi tím, co ještě zvládne, a tím, kdy jeho tělo potřebuje odpočinek. Někdy mu vedlejší účinky léčby znemožní dokonce i cestu do studia, kde natáčí svůj pořad. Plány, které by dříve považoval za samozřejmost, se tak mohou změnit během několika hodin. Přesto se snaží hledat možnosti, jak se k obvyklému rytmu postupně vracet.
Zásadní roli v jeho životě hraje rodina. Topolánek má čtyři děti a deset vnoučat a právě oni mu připomínají, proč chce pokračovat v boji. Zmínil, že jeho syn začal studovat na vysoké škole a že si chce další společné chvíle s nejbližšími skutečně užít. Nemluví přitom jen o velkých životních událostech. Důležité jsou i obyčejné dny, rozhovory, rodinné oslavy a plány, které mohou na první pohled vypadat naprosto všedně.
Nemoc však zasahuje i do vztahů. Topolánek přiznal, že kvůli léčbě a užívaným kortikoidům má někdy potíže s kontrolou hladiny cukru v krvi. Její výkyvy se podle něj mohou projevit také změnami nálady a náhlými výbuchy vzteku. O to důležitější je pro něj trpělivost jeho manželky, která mu stojí po boku. Sám jejich vztah popsal především jako partnerství. V těžkém období se ukazuje, že blízkost neznamená pouze podporu ve chvílích, kdy je člověku dobře, ale také schopnost společně zvládat dny, které jsou mnohem složitější.
Zajímavé je, že Topolánek se ani během tak náročné léčby nevzdává humoru. Dokáže si udělat legraci i z vlastní situace, ačkoli připouští, že ne každý jeho styl přijímá snadno. Vzpomněl například na rodinnou oslavu, při níž se diskutovalo o plánech na příští rok. Jedna z jeho dcer poznamenala, že se teprve uvidí, zda tu tehdy bude. Topolánek tuto poznámku přijal s nadšením. Právě takový černý humor mu podle jeho slov pomáhá udržet si odstup a neztratit schopnost smát se ani v situaci, která je sama o sobě velmi vážná.
Nechce, aby se na něj lidé dívali pouze se soucitem. Podle něj potřebují lidé s vážnou nemocí především naději a možnost mluvit otevřeně, nikoli jen smutné pohledy a opatrná slova. Zároveň přiznává, že o svých pocitech dokáže zcela otevřeně hovořit jen s několika nejbližšími lidmi. Jedním z nich je jeho manželka, druhým přítel, který sám žije s rakovinou už deset let. Takové rozhovory mohou mít jinou váhu než běžná slova povzbuzení, protože vycházejí ze zkušenosti s podobnou nejistotou.
Jeho osobní zkušenost ho přivedla také k myšlence pomáhat ostatním. Založil Nadační fond Štěstí nestačí, který chce podporovat výzkum zaměřený na včasné odhalování rakoviny slinivky. Topolánek upozorňuje na to, že cesta pacienta k vyšetření a diagnóze může záviset na mnoha okolnostech. Podle jeho názoru by nemělo být otázkou náhody, zda člověk narazí na lékaře, který ho včas odešle na potřebná vyšetření, nebo zda má přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Fond proto nevnímá pouze jako osobní projekt spojený s jeho vlastním onemocněním. Je určen především lidem, kteří se s touto diagnózou mohou teprve setkat. Právě prevence a včasné rozpoznání nemoci jsou témata, která získávají v jeho současném životě zcela nový význam. Člověk, který o podobných otázkách dříve mluvil z pozice veřejně známé osobnosti, je dnes poznává i z perspektivy pacienta.
V rozhovoru se Topolánek vyjádřil také k aktuálnímu politickému dění v Česku. Přestože uvedl, že domácí politiku příliš nesleduje, komentoval výsledky senátních voleb i situaci jednotlivých stran a jejich představitelů. Jeho výroky byly stejně přímočaré jako obvykle. V této části rozhovoru se znovu ukázal jeho osobitý styl, v němž se ostrá kritika prolíná s ironií. Politická témata však stojí vedle jiné, mnohem osobnější zkušenosti, kterou nyní prochází.
Právě ta nakonec dává jeho slovům jiný rozměr. Topolánek neskrývá, že léčba je vyčerpávající, že se někdy necítí dobře a že existují dny, kdy musí změnit své plány. Zároveň se ale snaží udržet si vztah k věcem, které měl rád už před nemocí: ke sportu, rodině, humoru i práci. Neznamená to, že by měl jistotu, jak bude jeho zdravotní stav pokračovat. O výsledku léčby nelze rozhodovat podle několika dobrých dnů ani podle jeho odhodlání.
A co je pro něj v této chvíli nejdůležitější? Není to návrat k někdejší politické moci ani snaha dokázat okolí, že dokáže všechno jako dřív. Ve svých vlastních slovech se vrací k mnohem jednoduššímu přání: chce žít a je připraven udělat pro to maximum. Po operaci už podle svých slov žije čtrnáct měsíců, což vnímá jako důvod k naději. Právě nyní má navíc pocit, že situace vypadá nadějněji. To však není příslib jistého výsledku, ale důvod, proč pokračovat dál.
Za větou „Vypadám jako zombie, ale chci žít“ se tak neskrývá jen drsný vtip člověka, který si zachovává svůj typický styl. Je v ní také přiznání, že vážná nemoc mění každodenní život, a současně odhodlání nevzdat se všeho, co mu dává smysl. Rodina, sport, černý humor a snaha pomoci budoucím pacientům mu dávají důvody dívat se dopředu. A právě to je možná nejpodstatnější část jeho příběhu: i když nemůže ovlivnit každý aspekt léčby, stále se snaží rozhodovat o tom, jak bude žít každý den, který má před sebou.
