Českou hudební scénu zasáhla smutná zpráva. Ve věku 71 let zemřel Vladimír Růžek, zpěvák a kytarista legendární bigbítové skupiny Markýz John. Pro fanoušky českého rocku nebyl jen dalším hudebníkem, který se objevil na pódiu a zase z něj odešel. Po desítky let byl spojený s kapelou, jejíž písně provázely celé generace posluchačů. Jeho hlas, kytara i osobitý styl se staly součástí hudebních vzpomínek mnoha lidí. Zpráva o jeho smrti proto zasáhla nejen jeho rodinu a spoluhráče, ale také fanoušky, kteří s jeho hudbou prožili významnou část života.
Nejsmutnější zprávu zveřejnil jeho syn Jakub Růžek. Ani pro něj, který svého otce znal nejen jako rodiče, ale také jako hudebního kolegu, nebylo snadné najít slova, jež by dokázala vyjádřit všechno, co právě prožívá. „Věděl jsem, že to přijde, ale je to těžší, než jsem si myslel,“ napsal. V několika větách se tak odrazila bolest člověka, který se možná snažil na nevyhnutelnou chvíli připravit, ale teprve po ztrátě naplno pochopil, jak těžké bude pokračovat bez milovaného otce.
Jakub na svého tatínka nevzpomínal pouze jako na známého muzikanta. Popsal ho jako člověka, který rozdával lásku a dobro v míře, jako by měl k dispozici několik životů. „Bohém se vším, co k tomu patří. Chtěl bych být jako on!“ přiznal. Právě tato slova ukazují, jak hlubokou stopu Vladimír Růžek zanechal v životě svého syna. Za známým jménem a dlouhou hudební kariérou se skrýval otec, jehož osobnost byla pro Jakuba natolik důležitá, že by se mu chtěl v mnoha ohledech podobat.
Vladimír Růžek zemřel v sobotu 17. října 2026, pouhých pět dní po svých 71. narozeninách. Jeho odchod přišel po období, kdy se jeho zdravotní stav zhoršoval a návrat na koncertní pódia přestával být reálný. Příčina smrti nebyla oficiálně zveřejněna. Je proto důležité oddělit potvrzené informace od dohadů: o jeho zdravotních problémech se vědělo, přesné okolnosti jeho úmrtí však rodina veřejně neupřesnila.
Hudba přitom byla pro Růžka mnohem víc než povoláním. S kapelou Markýz John spojil svůj život už v roce 1978, kdy do ní nastoupil jedenáct let po jejím založení. Skupina vznikla v roce 1967 a postupně si vybudovala své místo na české bigbítové scéně. Růžek se stal jednou z jejích nejvýraznějších tváří a jeho jméno se s kapelou spojovalo natolik pevně, že si mnozí fanoušci jen těžko dokázali představit Markýze Johna bez něj.
Zpočátku se věnoval především hře na kytaru. V devadesátých letech se však ujal také hlavního zpěvu a jeho role v kapele ještě zesílila. Postupně se stal jedním z těch muzikantů, kteří skupině dávají její nezaměnitelnou podobu. Nešlo pouze o jednotlivé písně nebo koncerty. Byl součástí jejího příběhu, proměn i dlouholeté kontinuity, díky níž si Markýz John udržoval své publikum napříč generacemi.
Kapela byla známá především koncertováním v kulturních domech a na pódiích po celé České republice. Právě tam se odehrávaly chvíle, na které fanoušci později vzpomínali s nostalgií. Hudba, hlasitá aparatura, kytarové riffy a společné zpívání vytvářely atmosféru, kterou si lidé spojovali s konkrétním obdobím svého života. Pro mnohé nebyl koncert jen večerním programem, ale příležitostí setkat se s přáteli a na chvíli zapomenout na každodenní starosti.
Mezi známé skladby skupiny patří například „Bim Bam“, „Čekání a slzy“, „Doznívající smích“ nebo „Důvod žít“. Už samotné názvy některých písní dnes mohou v souvislosti s odchodem frontmana působit zvláštně dojemně. Jejich skutečný význam však nespočívá v tom, jak znějí po jeho smrti, ale v tom, kolik vzpomínek si s nimi posluchači spojují. Každý z nich může mít vlastní příběh, vlastní koncert a vlastní okamžik, kdy mu hudba Markýze Johna něco připomněla.
Zajímavou součástí příběhu kapely je také skutečnost, že hudební tradice pokračovala v další generaci. Jakub Růžek se ke skupině připojil v roce 2001 jako klávesista a zpěvák. Otec a syn tak spolu sdíleli nejen rodinný život, ale také pódium, zkoušky a hudební práci. Pro Jakuba to znamenalo možnost poznat svého otce i z jiné perspektivy — jako muzikanta, který věnoval velkou část života tomu, co miloval.
Společné vystupování ovšem v posledních měsících vystřídaly obavy o Vladimírovo zdraví. Začátkem roku kapela informovala, že Růžek podstoupil operaci mozku, která podle tehdejších zpráv proběhla podle plánu. V květnu pak musela kvůli jeho zdravotnímu stavu zrušit vystoupení s kapelou Argema. Pro hudebníky i fanoušky to byl signál, že situace není jednoduchá a že návrat na pódium nemusí být samozřejmostí.
V druhé polovině srpna přišlo další oznámení, které naznačilo, že se jeho koncertní kariéra blíží ke konci. Kapela uvedla, že bude pokračovat bez svého frontmana. Jakub tehdy prostřednictvím kapelní facebookové stránky vysvětlil, že otcův zdravotní stav už návrat na pódia neumožňuje. Bylo to těžké rozhodnutí, které se netýkalo jen organizace koncertů. Znamenalo také uzavření jedné dlouhé kapitoly života člověka, jenž byl s Markýzem Johnem spojený téměř půl století.
Pro fanoušky muselo být bolestné přijmout, že už svého oblíbeného zpěváka neuvidí na pódiu. Přesto tehdy existovala alespoň možnost, že bude mít čas na odpočinek a že kapela bude pokračovat dál. Dnes už je jasné, že jeho poslední období bylo zároveň rozloučením s hudebním světem, který tolik miloval. Přesný průběh jeho zdravotních potíží ani příčina smrti však nebyly oficiálně podrobně popsány.
Markýz John nyní stojí před novou etapou. Skupina už oznámila, že bude pokračovat i bez svého dlouholetého frontmana, přičemž Jakub zůstává součástí jejího příběhu. To ovšem nemůže jednoduše nahradit člověka, který byl s kapelou spojený po desítky let. Každá změna sestavy znamená nové výzvy a také nutnost najít rovnováhu mezi pokračováním a respektem k tomu, co bylo.
Vladimír Růžek po sobě zanechal nejen hudební nahrávky a vzpomínky na koncerty. Zanechal také rodinu, syna, který na něj vzpomíná s láskou, a publikum, pro něž jeho hlas patřil k nezaměnitelné podobě českého bigbítu. Jeho synova slova připomínají, že za každou veřejně známou osobností se skrývá soukromý život plný vztahů, společných okamžiků a vzpomínek, které se po odchodu blízkého člověka stávají ještě cennějšími.
„Věděl jsem, že to přijde, ale je to těžší, než jsem si myslel.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje chvíli, kterou nyní Jakub prožívá. Člověk může vědět, že se blíží rozloučení, může se snažit připravit a hledat správná slova. Když však ztráta skutečně přijde, nic z toho nedokáže odstranit bolest.
Hudba Vladimíra Růžka ale zůstává. Písně, které s Markýzem Johnem hrál a zpíval, budou dál připomínat jeho dlouhou cestu i chvíle, které díky nim prožili posluchači. A zatímco kapela hledá svou budoucnost bez něj, jeho rodina se musí vyrovnávat s mnohem osobnější ztrátou. Pro Jakuba nebyl Vladimír jen frontmanem legendární skupiny. Byl to jeho táta — člověk, kterého obdivoval, s nímž sdílel hudbu a kterému by se podle vlastních slov chtěl podobat. Na takové pouto čas ani poslední rozloučení nemohou dát jednoduchou odpověď.
