Smrt oblíbeného herce Oty Jiráka zasáhla české diváky, kteří si jeho nezaměnitelný hlas i laskavý humor spojují s řadou nezapomenutelných televizních postav. Pro mnohé byl člověkem, který dokázal vykouzlit úsměv na tváři několika generacím. Jenže po jeho odchodu se pozornost obrátila také k méně známé stránce jeho života. Za veřejnou tváří oblíbeného umělce se totiž skrývalo soukromí, o kterém příliš nemluvil.
Když herec 17. října 2026 ve věku 77 let zemřel, začalo se vedle vzpomínek na jeho kariéru řešit také to, jak bude vypadat poslední rozloučení. Právě tehdy se objevila otázka, která vyvolala značný zájem: zúčastní se pohřbu také členové společenství, s nímž byl Jirák v minulosti spojován?
Jeho manželka Drahomíra se rozhodla na tuto otázku odpovědět. Její vyjádření naznačilo, že rodina má o posledním rozloučení jasnou představu. Neplánuje velký obřad, při kterém by se střídaly různé skupiny hostů a zvláštní ceremonie. Přednost dostane soukromí a vzpomínka v úzkém rodinném kruhu.
Pro pozůstalé je podobné rozhodnutí pochopitelné. Ztráta životního partnera po desítkách společných let přináší bolest, kterou nelze jednoduše vyjádřit několika větami. V takové chvíli může být důležité především to, aby se nejbližší mohli rozloučit způsobem, který odpovídá jejich potřebám a představám.
Ota Jirák přitom nebyl jen hercem, kterého diváci znali z televizních obrazovek. Významnou část jeho profesního života tvořil dabing. Jeho hlas se stal neodmyslitelně spojený s plyšovou postavičkou Hele z pořadu Studio Kamarád i s mimozemšťanem Alfem ze stejnojmenného seriálu. Právě tyto role mu zajistily přízeň publika, které na jeho projevu oceňovalo osobitost, humor a vřelost.
Za sebou měl také dlouhou divadelní kariéru. Vystudoval loutkoherectví na DAMU, působil v různých divadelních souborech a věnoval se pantomimě. Jeho profesní dráha byla pestrá a sahala daleko za hranice několika známých televizních rolí.
Přesto si své soukromí pečlivě chránil. Nechtěl veřejně rozebírat každou osobní zkušenost a některá témata považoval za záležitost, do které ostatním nic není. Jedním z nich bylo i jeho možné spojení se svobodnými zednáři.
Toto společenství má několik staletí dlouhou historii. Jeho členové se sdružují v takzvaných lóžích, které mají vlastní pravidla, symboly a tradice. Právě uzavřenost některých jejich aktivit dlouhodobě přitahuje pozornost veřejnosti a vyvolává otázky, co se při jednotlivých setkáních odehrává.
Ota Jirák však o tomto tématu nechtěl podrobně hovořit. Když se ho na členství v minulosti ptali novináři, odmítl ho veřejně potvrdit či vyvrátit. Vysvětlil, že některé věci mají zůstat soukromé, a jasně naznačil, že o nich nebude diskutovat.
Tím však zájem o jeho údajné spojení se zednáři neskončil. Naopak, po jeho smrti se tato méně známá kapitola života znovu dostala do centra pozornosti.
Důvodem byla také událost z roku 2010. Tehdy se Jirák zúčastnil posledního rozloučení s hercem Martinem Štěpánkem, při kterém proběhl neobvyklý obřad spojený se svobodnými zednáři. Patnáct mužů v černých oblecích a bílých rukavicích vytvořilo před rakví kruh. Jeden z přítomných se následně obrátil k zesnulému a oslovil ho jako bratra. Součástí obřadu bylo také několik úderů kladívkem do kamenného katafalku.
Pro běžné návštěvníky pohřbů může podobná ceremonie působit nezvykle. Pro členy uzavřeného společenství však může jít o způsob, jak vzdát poctu člověku, kterého považovali za svého bratra. Právě tento okamžik z minulosti znovu vyvolal otázku, zda se něco podobného odehraje také při posledním rozloučení s Otou Jirákem.
Jeho rodina ale podle zveřejněných informací podobný scénář neplánuje. Vdova Drahomíra vysvětlila, že se rozhodli pro malou a intimní vzpomínku pouze v rodinném kruhu. K otázce zednářů dodala, že tato záležitost šla mimo ni a že nic takového neplánují.
Její slova ovšem neznamenají, že by veřejně odsuzovala manželovy případné aktivity nebo že by mezi nimi kvůli nim musely existovat spory. Z dostupného vyjádření vyplývá především to, že rodina chce poslední rozloučení uspořádat podle vlastních představ a bez plánování zvláštního zednářského rituálu.
A právě to je nejdůležitější rozdíl mezi titulkem, který může působit dramaticky, a skutečným obsahem jejího vyjádření. Drahomíra Jiráková neoznámila, že by někoho osobně vyháněla z pohřbu. Řekla, že rodina připravuje soukromé rozloučení a že žádný takový obřad se zednáři neplánuje.
Za touto odpovědí se však skrývá další zajímavost. Proč se Ota Jirák k otázce svého členství nikdy nechtěl jasně vyjádřit?
Jeho vlastní slova z minulosti naznačují, že soukromí považoval za zásadní. Svobodné zednářství označil za společenství, které má svá tajemství, a zdůraznil, že zveřejňováním podobných informací by se jejich smysl vytrácel. Zároveň odmítl říci, zda jeho členem skutečně byl. Téma uzavřel s tím, že jde o jeho osobní věc.
Ani po jeho smrti proto není vhodné vydávat jeho členství za jednoznačně potvrzenou skutečnost. Jeho účast na zednářském pohřebním rituálu v roce 2010 sice vysvětluje, proč se o této souvislosti píše, sama o sobě ale nenahrazuje jeho vlastní veřejné potvrzení.
V tuto chvíli tak zůstávají dvě skutečnosti. Ota Jirák po sobě zanechal výraznou uměleckou stopu, která bude připomínat jeho práci ještě dlouho po jeho odchodu. A jeho rodina se rozhodla, že poslední rozloučení bude především osobní vzpomínkou na manžela, otce a blízkého člověka.
Možná právě v tom spočívá nejcitlivější část celého příběhu. Veřejnost si chce připomínat známého herce, objevovat méně známé kapitoly jeho života a dozvídat se podrobnosti o jeho posledních dnech. Jeho nejbližší však nyní potřebují především prostor pro vlastní smutek.
A tak zatímco otázky kolem tajemného společenství dál přitahují pozornost, rozhodnutí rodiny je poměrně jasné: žádný zednářský rituál neplánuje a chce se s Otou Jirákem rozloučit v úzkém kruhu nejbližších. Za zavřenými dveřmi tak zůstane to nejdůležitější — osobní vzpomínky na člověka, jehož hlas a humor si české publikum bude ještě dlouho pamatovat.
