Ještě nedávno si jen málokdo mohl představit, že bývalý český premiér Mirek Topolánek bude otevřeně hovořit o tak osobní a bolestné kapitole svého života. Dnes se však jeho každodennost řídí úplně jinými pravidly. Místo politických jednání a veřejných vystoupení musí myslet na léčbu, pravidelné kontroly a vedlejší účinky náročné terapie. Přesto se snaží žít co nejaktivněji. Hraje tenis, golf, chodí do posilovny a už přemýšlí o zimě na horách.
V rozhovoru pro deník Blesk ukázal Topolánek i stránku, kterou lidé možná nečekali. O své nemoci mluví s mimořádnou otevřeností, někdy dokonce s černým humorem. Nechce, aby se s ním ostatní bavili pouze soucitně nebo se vyhýbali nepříjemným tématům. Podle něj totiž člověk s vážnou diagnózou nepotřebuje jen lítost. Potřebuje také naději, obyčejné rozhovory a možnost zůstat sám sebou.
Jeho boj začal před více než rokem, kdy mu lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky. Jde o závažné onemocnění, které může postupovat velmi rychle a jehož léčba bývá mimořádně náročná. Topolánek podstoupil operaci a od té doby pokračuje v léčbě. Sám v rozhovoru připomněl, že od operace žije už čtrnáct měsíců. V jeho slovech bylo znát, jak velký význam pro něj tento čas má. Neříká, že má všechno za sebou, ani nepředstírá, že je situace jednoduchá. Přesto se dívá dopředu.
„Já mám život rád a udělám cokoli. Já chci žít a udělám pro to cokoli,“ prohlásil. Tato věta vystihuje jeho současný postoj snad lépe než dlouhé vysvětlování. Nechce se vzdát plánů, rodinných okamžiků ani činností, které mu přinášejí radost. Zmínil také, že jeho syn začal studovat na vysoké škole a že má čtyři děti a deset vnoučat. Právě rodina je pro něj jedním z největších důvodů, proč chce pokračovat a užít si co nejvíce společného času.
Léčba ovšem není bez následků. Topolánek přiznal, že chemoterapie je přísná a výrazně ho vyčerpává. Některé dny se cítí natolik unavený, že není schopen ani dojít do studia, kde natáčí svůj podcast. Zmínil také vyrážku, která se objevila jako vedlejší účinek léčby. Sám ji popsal s typickým černým humorem a přirovnal svůj vzhled k postavě z animovaného filmu. Dokonce si z ní dělá legraci před ostatními a říká, že má „suchou lepru“, která není nakažlivá.
Za podobnými poznámkami se však skrývá náročná realita. Topolánek popsal, že léčba ovlivňuje jeho tělo i běžné fungování. Zmínil například potíže s hladinou cukru v krvi, které se snaží kontrolovat. Kvůli tomu si večer aplikuje inzulin a sleduje hodnoty glykemie. Kortikoidy a chemoterapie mu podle jeho slov regulaci cukru komplikují. Přiznal také, že při výrazných výkyvech může přijít nekontrolovaný výbuch vzteku. V takových chvílích se snaží omluvit už předem, protože ví, že své reakce nedokáže vždy ovládat.
Další důležitou součástí jeho léčby je biologická terapie. Topolánek vysvětlil, že ji dostal poprvé před čtrnácti dny a následně znovu. Jejím cílem je udržet nemoc pod kontrolou a zabránit tomu, aby se metastázy množily a rostly. Právě tato léčba je podle něj spojena s výraznou únavou. V den, kdy absolvuje chemoterapii, si proto večer tenis odpustí. O několik dní později se však často znovu snaží vrátit ke svému obvyklému režimu.
Sport pro něj není pouze způsob, jak zůstat fyzicky aktivní. Má také významnou psychickou roli. Topolánek uvedl, že se snaží chodit do posilovny, stále hraje golf a tenis a těší se na lyžařskou sezonu ve Špindlerově Mlýně. S nadsázkou poznamenal, že doufá, že tam bude dost sněhu a že si ještě několik dalších let bude moci zalyžovat. I v této poznámce je patrné, že si nechce přestat plánovat budoucnost.
Otevřeně mluví také o tom, jak reaguje okolí. Někteří lidé mu vyjadřují podporu, jiní se na něj dívají se soucitem. Právě takové pohledy mu ale nejsou příjemné. Podle Topolánka lidé s podobnou diagnózou nechtějí, aby se kolem nich vytvořilo tabu. Chtějí mluvit, smát se, plánovat a žít normálně, i když jejich situace normální zdaleka není.
Černý humor se pro něj stal jedním ze způsobů, jak se s nemocí vyrovnávat. Přiznal, že jeho vtipy mohou být někdy velmi drsné a že svým přístupem dokáže některé lidi i rozčilovat. Sám se tím ale příliš netrápí. Popsal rodinnou oslavu, na které se sešlo čtrnáct příbuzných včetně jeho bývalé rodiny. Když se začalo mluvit o plánech na příští rok, jedna z jeho dcer poznamenala, že není jisté, zda u toho otec ještě bude.
Pro Topolánka to nebyla nepříjemná poznámka. Naopak ho potěšilo, že se rodina dokázala bavit tak otevřeně. Právě v tom vidí smysl černého humoru: nemoc nemusí být tématem, o kterém se všichni bojí promluvit. Neznamená to, že člověk podceňuje její vážnost. Někdy je to způsob, jak si zachovat odstup a nepřipustit, aby nemoc ovládla úplně všechno.
Zvláštní místo v jeho současném životě má také manželka Lucie. Topolánek přiznal, že právě s ní dokáže o své diagnóze mluvit opravdu otevřeně. Vedle ní má ještě jednoho blízkého kamaráda, který s podobným onemocněním žije už deset let. S ostatními lidmi se mu o některých věcech hovoří mnohem obtížněji.
Nemoc podle něj jejich vztah výrazně změnila. Když jejich syn odešel studovat do zahraničí, zůstali doma sami dva. Každodenní život nyní zahrnuje nejen běžné partnerské záležitosti, ale také léčbu, kontroly, léky a chvíle, kdy se Topolánek necítí dobře. Jeho manželka musí zvládat situace, které nejsou jednoduché ani pro jednoho z nich. On sám si uvědomuje, že vedlejší účinky léčby mohou ovlivňovat jeho náladu a chování, a že to od partnerky vyžaduje velkou dávku tolerance.
Když dostal otázku, zda se z nich stali ještě většími životními partnery než dříve, odpověděl, že jejich vztah podle něj dosáhl nejvyšší možné úrovně. Popsal, že partnerský život má různé etapy: nejprve zamilovanost, potom lásku, děti a každodenní povinnosti. Teď mají podle něj za sebou ještě další krok. S úsměvem dodal, že doufá, že to jeho žena cítí stejně, ale raději se jí na to neptá.
Vedle osobního boje se Topolánek rozhodl věnovat také prevenci rakoviny slinivky. Podílel se na založení Nadačního fondu Štěstí nestačí, který se chce zaměřit na včasný záchyt tohoto onemocnění a podporu výzkumu. V rozhovoru vysvětlil, že důležitou cílovou skupinou jsou lidé s diabetem, u nichž může být riziko onemocnění vyšší. Fond má pomáhat hledat způsoby, jak lépe rozpoznat ty, kteří by měli podstoupit další vyšetření. Topolánek uvedl, že se mu během jediného měsíce podařilo získat přibližně dva miliony korun.
Jeho příběh tak dnes není pouze vyprávěním o léčbě jednoho člověka. Snaží se využít vlastní zkušenost k tomu, aby se o rakovině slinivky více mluvilo a aby se zvýšila pozornost věnovaná jejímu včasnému odhalení.
Přesto zůstává nejdůležitější jeho osobní přání. Topolánek ví, že ho čekají další náročné dny a že léčba má své limity i nepříjemné následky. Zároveň ale dál plánuje sport, rodinné chvíle a zimní pobyt na horách. Nechce se uzavírat před životem ani před lidmi, kteří jsou mu blízcí. A možná právě jeho nejotevřenější přiznání z celého rozhovoru zní jednoduše: chce žít a hodlá pro to udělat všechno, co bude v jeho silách.
