Vladimír Nadrchal patřil k brankářům, na které československý hokej nikdy nezapomene. Byl u velkých vítězství, získal olympijské i světové medaile a stal se jedním z průkopníků, kteří změnili způsob, jakým se v brance chytalo. V době, kdy ještě nebylo běžné chránit obličej maskou, se nebál postavit proti tvrdým střelám soupeřů. Jeho kariéra byla plná bolesti, zranění a okamžiků, kdy se zdálo, že už nemůže pokračovat. Přesto se vždy dokázal vrátit.
Dnes je však jeho život úplně jiný. Z někdejšího aktivního sportovce, který byl zvyklý řídit si svůj den a bez problémů vyrážet za přáteli, se stal muž závislý na pomoci druhých. Zdravotní potíže ho postupně připravily o možnost samostatně chodit. Už několik let používá invalidní vozík a jeho dům, který dříve dobře znal každý kout, se pro něj stal místem, z něhož se jen obtížně dostává ven.
Nejtěžší pro něj přitom není jen samotné omezení pohybu. Chybí mu obyčejné věci, které dříve považoval za samozřejmost: vyjít na zahradu, sednout do auta, potkat se s bývalými spoluhráči a zajít s nimi na hokej.
Brankář, který se nebál ani těch nejtvrdších střel
Vladimír Nadrchal se narodil v roce 1938 a během své kariéry se zařadil mezi nejvýznamnější československé hokejové brankáře. Výrazně na sebe upozornil už na mistrovství světa v roce 1958, kde byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje. Později se stal oporou reprezentace a dlouhá léta hájil branku také v dresu brněnského klubu RH Brno.
Jeho sbírka úspěchů je mimořádná. Získal dvě olympijské medaile, stříbrnou v roce 1968 a bronzovou v roce 1964. Z mistrovství světa si přivezl dvě stříbra a jeden bronz. S brněnským klubem navíc osmkrát slavil ligový titul. Patří také do Síně slávy českého hokeje.
Nadrchal však nebyl jen úspěšným sportovcem. Byl také mužem, který se nebál zkoušet nové věci. V době, kdy brankáři nastupovali na led bez ochranných masek, riskoval při každém zápase. Soupeřovy střely tehdy mohly způsobit velmi vážná zranění a jeho vlastní tělo si to během let mnohokrát odneslo.
Na hlavě měl podle svých vzpomínek celkem 106 stehů. Nos si zlomil tolikrát, že už ani nedokázal všechny případy počítat. Krev, modřiny a bolest patřily k jeho hokejové každodennosti.
Maska, které se ostatní nejprve smáli
Jedním z nejzajímavějších okamžiků jeho kariéry bylo rozhodnutí začít používat brankářskou masku. Inspiraci našel u kanadského gólmana Setha Martina. Na mistrovství světa v roce 1961 si jeho masku důkladně prohlédl a zapamatoval si její podobu. Po návratu domů se s pomocí kamaráda a sochaře podařilo vyrobit podobnou ochranu.
Maska byla vytvořena z epoxidové vrstvy a látky. Dnes se podobná ochrana považuje za naprostou samozřejmost, tehdy však vyvolávala údiv a někdy i posměch. Nadrchal vzpomínal, že ho někteří považovali za zbabělce, který se bojí puku.
On ale věděl, proč to dělá. Už měl za sebou tolik bolestivých zranění, že nechtěl dál zbytečně riskovat. Postupně se také učil používat lapačku, která tehdy nebyla mezi československými brankáři běžná. Zatímco ostatní často chytali puky v obyčejné rukavici, on si na novou pomůcku zvykal celé léto.
Jeho přístup byl odvážný a pokrokový. Snažil se být jiný, hledal nové způsoby, jak zlepšit svou hru, a nechtěl pouze opakovat to, co dělali ostatní. Právě díky podobným změnám patřil mezi výrazné osobnosti své generace.
Zlatá medaile mu unikla jen o vlásek
Přestože Nadrchal získal řadu významných ocenění, na jednu věc vzpomínal s určitou lítostí. Nikdy se mu nepodařilo vyhrát olympijské hry ani mistrovství světa. Několikrát byl přitom velmi blízko.
Zvlášť bolestná byla olympiáda v Grenoblu v roce 1968. Československý tým měl před sebou poslední důležitý zápas se Švédskem. Vítězství mohlo znamenat zlatou medaili. Utkání však skončilo remízou 2:2 a československá reprezentace zůstala druhá.
Nadrchal si i po letech uvědomoval, jak málo někdy rozhoduje o tom, zda se sportovec zapíše do historie jako šampion. Stačil jediný gól. Kdyby se podařilo zápas rozhodnout, mohl se československý tým radovat z olympijského zlata už v roce 1968, tedy dávno před slavným triumfem českých hokejistů v Naganu.
Podobně těsný byl i boj o světový titul v roce 1961. Československo tehdy dokázalo porazit Sovětský svaz, ale k celkovému vítězství potřebovalo uspět také proti Kanadě. Zápas skončil 1:1 a rozhodlo celkové skóre turnaje.
Takové okamžiky si podle Nadrchala člověk pamatuje celý život. Medaile, poháry a úspěchy zůstávají, ale v hlavě se vracejí i zápasy, ve kterých chyběl jediný gól.
Zdravotní problémy se hromadily dlouhá léta
Zatímco na ledě dokázal překonávat bolest a pokračovat i po tvrdých nárazech, s přibývajícím věkem začalo jeho tělo vystavovat účty za desítky let náročné sportovní kariéry.
Už jako aktivního hráče ho trápila záda. Několikrát musel podstoupit operace kyčlí a lékaři mu ošetřovali také kolena, včetně vazů a menisků. Léčba, rehabilitace a lázeňské pobyty se staly součástí jeho života.
Postupně začal ztrácet cit v nohách. Nejprve se pohyboval s pomocí berlí, ale situace se zhoršovala. Jednoho dne doma náhle upadl a ukázalo se, že problémy jsou mnohem vážnější.
Lékaři zjistili ucpání míchy. Krátce před Vánocemi podstoupil operaci a svátky strávil na jednotce intenzivní péče. Následovaly další zákroky, infuze, rehabilitace a dlouhé měsíce, během nichž se ho odborníci snažili znovu naučit chodit.
Nadrchal se nevzdával. Zkoušel cvičit, používal chodítko a doufal, že se jeho stav zlepší. Jenže přes veškerou snahu se návrat k samostatné chůzi nepodařil. Nakonec musel přijmout, že se jeho život bude odehrávat na invalidním vozíku.
Nejvíc mu chybí obyčejný život
V rozhovoru pro CNN Prima NEWS přiznal, že se snaží svou situaci přijímat, ale rozhodně to pro něj není jednoduché. Dříve byl zvyklý každý den řídit auto, zařizovat si vlastní věci a pravidelně se setkávat s bývalými hokejisty. To všechno se změnilo.
„Teď se nemůžu dostat ven z baráku. To je pro mě nejhorší,“ svěřil se.
Jeho dům v Brně má několik úrovní. Mezi přízemím a prvním patrem mu pomáhá pohyblivá plošina, ale do dalších prostor ani ven se bez pomoci nedostane. Ani zahrada, kterou může pozorovat z okna, pro něj není snadno dostupná.
Velkou překážkou jsou schody a chybějící bezbariérový přístup. Proto se jeho největším přáním stalo vybudování nájezdu, který by mu umožnil dostat se z domu na zahradu a později třeba i dál.
„Mám velký sen se ještě někdy dostat na hokej za kamarády,“ přiznal. Ví, že je nyní závislý na pomoci ostatních, a není pro něj snadné se s tím smířit. Celý život byl zvyklý rozhodovat sám za sebe a nyní musí o řadu běžných věcí prosit druhé.
Pomáhá mu také Nadační fond Ivana Hlinky, který podporuje bývalé hokejisty a další osobnosti tohoto sportu, jež se dostaly do obtížné životní situace. Právě díky nadaci má k dispozici invalidní vozík. Organizace se zároveň snaží pomoci s úpravami domu, aby se mohl pohybovat svobodněji.
Legenda, která stále neztrácí vzpomínky ani humor
Přestože se jeho současný život výrazně liší od minulosti, Nadrchal neztratil schopnost vyprávět. Při rozhovoru vzpomínal na spoluhráče, slavné zápasy i na chvíle, kdy se na ledě odehrávaly neuvěřitelné věci. Jeho medaile a poháry stále připomínají dobu, kdy patřil mezi nejlepší brankáře světa.
Na otázku, co mu dnes nejvíce chybí, se však nevrací k velkým sportovním triumfům. Nejde mu o další ocenění ani o uznání. Touží po možnosti vyjít ven, navštívit přátele a znovu se podívat na hokej.
A právě to je na jeho příběhu možná nejsilnější. Muž, který kdysi dokázal zastavovat nejtvrdší střely světa a kterému k olympijskému zlatu chyběl jediný gól, dnes bojuje o něco mnohem obyčejnějšího: o možnost dostat se ze svého domu na zahradu a žít alespoň o něco samostatněji.