patří k osobnostem české культурной сцены, jejichž jméno málokdy zůstane bez reakce. Hudební a filmový kritik je známý svými velmi ostrými názory, nekompromisními komentáři a také tím, že se nebojí říct něco, co by jiní raději nechali bez povšimnutí.
Tentokrát se ale pozornost obrátila přímo na něj.
Na začátku září 2026 Rejžek oznámil, že podstoupil operaci v motolské nemocnici, při které mu byla amputována dolní část levé končetiny. Informaci zveřejnil sám na sociálních sítích a ani v tak vážné chvíli neopustil svůj typický ironický způsob vyjadřování.
Místo dlouhého vysvětlování zvolil černý humor.
Dokonce navrhl možné titulky, které by podle něj mohly o jeho situaci vyjít v novinách. Jeden z nich si dělal legraci z jeho pověsti člověka, který často „kope“ do známých osobností, druhý připomínal, že mu stále zůstala druhá noha.
Pro někoho možná překvapivý způsob, jak mluvit o amputaci.
Pro Rejžka však typický.
Za jeho nadsázkou se ovšem postupně ukázalo, že situace není vůbec jednoduchá.
Rejžek, kterému je 72 let, se po zákroku musel začít učit znovu chodit. Jeho návrat k běžnému životu se proto neodehrává ze dne na den. Ještě několik týdnů po operaci musel rušit pracovní plány a přiznal, že se s novou situací teprve seznamuje.
Jedním z projektů, které musel odložit, byla jeho autorská talk show Na štyry voči. Právě při vysvětlování jejího zrušení Rejžek opět použil ironii. Přiznal, že se učí znovu chodit a že nová noha mu podle jeho slov „kupodivu nenarostla“.
Za vtipem se však skrývá každodenní realita.
Amputace znamená zásadní zásah do běžného života. Rejžek nyní potřebuje pomoc okolí a jeho blízcí začali hledat zařízení následné péče, kde by mohl několik měsíců dostávat nepřetržitou péči.
Právě tento moment ukázal, jak vážná jeho situace ve skutečnosti je.
Jeho partnerka Alena Müllerová a další blízcí zveřejnili žádost o pomoc s hledáním zařízení v Praze, kde by mohl strávit přibližně dva až tři měsíce. Potřebovali pro něj zajistit péči 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Rejžek jejich výzvu následně sám sdílel a tentokrát už přiznal, že není důvod situaci zlehčovat.
Naštěstí přišla i dobrá zpráva.
Jeho okolí se podařilo navázat kontakt s vhodným zařízením a začalo jednat o jeho přijetí. Současně se objevily i další možnosti, které mohly pomoci vyřešit jeho další péči.
Celý příběh přitom získává další rozměr, když se podíváme na Rejžkovu dlouhou kariéru.
Desítky let se pohyboval v prostředí české hudby a kultury. Jeho kritické texty a veřejná vystoupení dokázaly vyvolat ostré reakce. Některé jeho nejznámější spory se týkaly právě osobností, které patřily k největším hvězdám české populární hudby.
Jedním z nich byl Karel Gott.
Rejžek se vůči Gottovi dlouhodobě vymezoval kvůli jeho působení během komunistického režimu. Kritizoval jeho spolupráci s tehdejším režimem a používal přitom mimořádně ostrý jazyk. Ani po Gottově smrti své názory nezměnil.
Podobně výrazně se v minulosti vyjadřoval také o Heleně Vondráčkové.
Jeho kritika se netýkala pouze její hudby. Spor se postupně dostal i do právní roviny. Rejžek ji veřejně označoval velmi tvrdými výrazy a Vondráčková se proti některým jeho výrokům bránila soudní cestou. Podle Blesku však Rejžek soudní spory vyhrál a nemusel se omlouvat. Přesto jí v roce 2003 omluvný dopis poslal a nechal ho zveřejnit v tisku.
Právě tato minulost nyní působí téměř jako kontrast k tomu, co se děje v jeho vlastním životě.
Muž, který dlouhá léta hodnotil práci druhých a nebál se jít proti většinovému názoru, se najednou ocitl v situaci, kdy sám potřebuje pomoc.
A přesto se ani teď nevzdal svého způsobu komunikace.
Jeho humor nezmizel.
Jenže tentokrát už lidé kolem něj museli řešit velmi konkrétní věci: jak mu pomoci při každodenním fungování, kde zajistit potřebnou péči a jak mu umožnit, aby se po operaci postupně vrátil k co největší samostatnosti.
To je část příběhu, kterou Rejžkova ironie nemůže úplně zakrýt.
Po amputaci se musí znovu učit chodit. Jeho zdravotní stav vyžaduje pomoc okolí a jeho návrat k běžné práci bude záviset také na tom, jak se bude jeho rehabilitace vyvíjet.
Přesto zůstává aktivní alespoň v tom, co je mu vlastní.
Komunikuje s veřejností. Sdílí informace. A snaží se situaci komentovat po svém.
Možná právě proto jeho oznámení nepůsobilo jako klasické veřejné přiznání těžké životní změny. Místo patosu přišla ironie, místo sebelítosti sarkasmus.
Až později se však ukázalo, že za tímto nadhledem je skutečný problém.
Rejžek nyní potřebuje čas.
Potřebuje rehabilitaci, pomoc druhých a především prostředí, ve kterém bude moci bezpečně zvládnout první měsíce po amputaci.
Jeho blízcí proto převzali část praktických starostí a začali hledat místo, kde by mohl dostávat nepřetržitou následnou péči. První jednání s vhodným zařízením podle jeho partnerky dopadlo nadějně a zároveň se podařilo najít další možnosti.
A právě tady přichází nejdůležitější část celého příběhu.
Zpočátku mohl jeho příspěvek na sociálních sítích působit téměř jako další Rejžkův provokativní vtip. Člověk, který si dokázal dělat legraci i z vlastní amputace, jako by chtěl ukázat, že se ani tentokrát nenechá zlomit.
Jenže realita byla mnohem vážnější.
Nešlo pouze o to, že přišel o část levé nohy. Po operaci se musel znovu učit chodit a jeho blízcí pro něj začali hledat zařízení s nepřetržitou péčí na několik měsíců.
A právě v tomto okamžiku se jeho obvyklý sarkasmus střetává s realitou.
Jan Rejžek může dál vtipkovat, psát, komentovat a provokovat. Tentokrát však musí zároveň čelit úplně jiné výzvě – znovu si osvojit věci, které pro něj ještě nedávno byly samozřejmostí.
Jeho příběh tak v tuto chvíli není jen o hudebním kritikovi, který přišel o část nohy.
Je především o člověku, který se po zásadní životní změně snaží znovu postavit na vlastní nohy – tentokrát doslova.
