Jan Alinč patřil k hokejistům, kteří dokázali fanoušky bavit svou technikou, rychlostí a citem pro hru. Na ledě působil sebejistě, dokázal rozhodovat zápasy a během dlouhé kariéry prošel několika významnými českými kluby. Zahrál si také na olympijských hrách v Lillehammeru a jeho jméno dobře znají především příznivci Litvínova, Slavie a Karlových Varů.
Když v roce 2019 ukončil profesionální kariéru, mohl se konečně věnovat dalším zálibám. Miloval motoristický sport, zajímal se o motocykly, renovoval staré Jawy a rád trávil čas s rodinou. Hokej však z jeho života nezmizel. I po skončení kariéry si občas zahrál s přáteli, protože pohyb a led pro něj znamenaly mnohem víc než jen práci.
Pak přišel jediný okamžik, který všechno změnil. Během přátelského utkání v in-line hokeji nešťastně upadl na mantinel. Zranění páteře bylo tak vážné, že ochrnul. Muž, který ještě nedávno patřil mezi aktivní sportovce, najednou musel bojovat o život a později se učit přijímat úplně nový způsob existence.
Den, na který nikdy nezapomene
Osudná nehoda se stala 6. května 2019 na zimním stadionu v Litvínově. Jan Alinč si přišel zahrát in-line hokej s kamarády. Nešlo o profesionální zápas ani o vrcholnou sportovní událost. Byl to obyčejný večer, při kterém si chtěl užít hru, kterou miloval celý život.
Jenže při jednom pádu se jeho život obrátil naruby. Nešťastně narazil na mantinel a vážně si poranil páteř. Následky byly mimořádně těžké. Bývalý reprezentant ochrnul a musel bojovat o přežití. Zpočátku nebylo vůbec jisté, jak bude jeho život pokračovat.
Ještě krátce předtím byl zvyklý na pohyb, sport a samostatnost. Najednou se ocitl v situaci, kdy potřeboval pomoc i při činnostech, které dříve považoval za naprostou samozřejmost.
Zranění zasáhlo nejen jeho tělo, ale také psychiku. Všechno se změnilo během několika okamžiků. Alinč později v rozhovoru přiznal, že začátky byly velmi těžké a že se musel vyrovnat s myšlenkami, které přicházejí, když člověk náhle ztratí dosavadní život.
Rodina se stala jeho největší oporou
Po návratu domů se Jan Alinč ocitl v úplně jiné každodenní realitě. Bydlel v Lounech a jeho dcery se o něj staraly s velkou péčí. Když něco potřeboval, byly mu nablízku. Právě rodina mu pomáhala zvládat chvíle, kdy se jeho nálada měnila a kdy bylo těžké najít sílu pokračovat.
Sám otevřeně přiznal, že bez svých nejbližších by takovou situaci zvládal jen velmi obtížně. Jeho slova ukazovala, jak důležitou roli hrála rodinná podpora nejen při praktické péči, ale také v psychicky náročném období.
Alinč se nesnažil předstírat, že je všechno jednoduché. Mluvil o bolestech, výkyvech nálad i o tom, že se jeho pohled na budoucnost výrazně změnil. Nebyl člověkem, který by automaticky věřil v zázraky. Sám se označoval za realistu a nechtěl si dávat falešné naděje.
Přesto se snažil dělat maximum pro to, aby jeho tělo zůstalo v co nejlepší kondici. Pravidelně rehabilitoval, cvičil a pracoval na zachování pohyblivosti svalů. Věděl, že cesta bude dlouhá a že ne všechno může ovlivnit.
Malé pokroky, které znamenaly velmi mnoho
V srpnu 2020 se objevila fotografie, která potěšila mnoho hokejových fanoušků. Jan Alinč na ní seděl na speciálním invalidním vozíku, který dokázal sám ovládat. Nebyla to obyčejná pomůcka. Měl tři kola a řídítka, díky nimž mohl vozík řídit vlastními silami.
Po náročných rehabilitacích šlo o důležitý pokrok. Neznamenalo to, že by znovu chodil, ale ukazovalo to, že se dokáže naučit nové způsoby pohybu a získat alespoň část samostatnosti zpět.
Fotografii sdílel také hokejový klub Dynamo Pardubice. Fanoušci reagovali slovy podpory a přáním, aby Jan pokračoval v boji. Podobné gesto mělo velký význam, protože po dlouhou dobu věděli o jeho skutečném stavu především rodinní příslušníci a nejbližší přátelé.
Jeho příběh se tak znovu dostal do povědomí veřejnosti. Lidé, kteří si ho pamatovali jako šikovného útočníka, najednou viděli, jak dramaticky se jeho život změnil.
Pomoc přišla i od bývalých klubů
Na svého někdejšího hráče nezapomněl především Litvínov. Právě tam Alinč strávil devět sezon a klub ho přivedl do velkého hokeje. Když se dozvěděli o jeho vážném zranění, snažili se mu pomoci.
V roce 2020 mu klub přispěl částkou 47 200 korun na akupunkturu, která měla podpořit léčbu a práci s jemnou motorikou. Zároveň se připravovala další sbírka na jeho podporu.
Pomoc však nepřicházela pouze z Litvínova. Do podpory se zapojili také další lidé z hokejového prostředí. Významnou roli sehrálo Konto Bariéry, pod jehož záštitou vznikl transparentní účet, na který mohli přispívat fanoušci i veřejnost.
Pozoruhodné bylo také gesto pražské Sparty. Přestože byla dlouhá léta sportovním rivalem Slavie, za kterou Alinč rovněž hrával, klub se rozhodl pomoci. Do charitativní aukce věnoval hokejku podepsanou hráči Sparty. V takové chvíli šla klubová rivalita stranou.
Bylo to jasné poselství: na ledě mohou být soupeři, ale v těžkých životních situacích dokáže hokejová rodina držet při sobě.
Hokejista, který se musel naučit žít jinak
V únoru 2021 poskytl Alinč obsáhlejší rozhovor, v němž poprvé podrobněji popsal svůj úraz, psychiku a každodenní život po ochrnutí. Přiznal, že jeho stav se postupně stabilizoval, ale výrazné zlepšení by podle něj vyžadovalo téměř zázrak.
V rozhovoru také vysvětloval, že rehabilitace mají smysl, protože pomáhají udržovat svaly a pohybové rozsahy. Nechtěl však slibovat něco, co nemohl ovlivnit. Jeho přístup byl střízlivý a otevřený.
Přesto se snažil nacházet malé radosti. Občas si zahrál na počítači, rehabilitoval a vyrazil ven se psem. Věnoval se tomu, co mu jeho zdravotní stav dovoloval, a snažil se nezůstávat pouze u vzpomínek na minulost.
Jeho hokejová kariéra přitom byla opravdu bohatá. Hrál za Litvínov, pražskou Slavii i Karlovy Vary, působil také ve Finsku, Švédsku a Německu. V roce 1992 si ho v draftu NHL vybral Pittsburgh Penguins, do nejslavnější hokejové ligy světa se však nakonec nedostal. V roce 1994 reprezentoval Českou republiku na olympijských hrách v Lillehammeru, kde nastoupil v šesti zápasech a vstřelil dva góly.
Hokej hrál až do 46 let. Byla to jeho vášeň a důležitá součást identity.
„Bez svých nejbližších bych to nedal“
Když lidé viděli jeho fotografii na invalidním vozíku, mnozí mu posílali povzbudivé vzkazy. Přáli mu sílu, trpělivost a co nejlepší výsledky rehabilitace. Pro fanoušky byl stále tím Janem Alinčem, kterého znali z hokejových stadionů.
Jeho příběh ale nebyl jen o sportovní minulosti a těžkém úrazu. Byl také o rodině, která zůstala po jeho boku, o bývalých klubech, které na něj nezapomněly, a o fanoušcích, kteří chtěli pomoci.
V roce 2022 se navíc vrátil do Litvínova na rozlučkový zápas Viktora Hübla a Františka Lukeše, který měl také charitativní rozměr. Fanoušci mu věnovali dlouhý potlesk a skandovali jeho jméno. Pro člověka, který na tomto stadionu prožil důležitou část kariéry, to musel být mimořádně silný okamžik.
Jan Alinč už nemohl být na ledě jako dřív. Přesto zůstal součástí hokejové rodiny. A jeho příběh připomíná, jak rychle se může změnit život i člověku, který je zvyklý na fyzickou zátěž a sportovní výzvy.
Nejtěžší chvíle jeho života přišly po jediném nešťastném pádu. Ale stejně důležité je i to, co následovalo: péče rodiny, podpora přátel, pomoc bývalých klubů a každodenní snaha nevzdat se. Právě díky nim mohl Jan pokračovat dál, i když jeho život už nikdy nebyl stejný.